Národní park Dilijan: výstup na Yeghjervasar

V arménském Dilijanu jsem strávila tři noci a jeden den si vyhradila na pořádnou túru. Bez auta a bez taxíku, rovnou z ubytování až na vrchol Yeghjervasar. Čekala mě mlha, koně, cesta dolů naslepo a nakonec piknik s vodkou v lesním přístřešku.

Narozeniny v Balkončíku

Do Dilijanu jsem dorazila večer, už za tmy. Majitelé guesthousu Balkonchik měli zrovna ve své restauraci oslavu narozenin. Dali mi klíče, ukázali pokoj a řekli, ať za nimi přijdu. Byla jsem unavená, ale po sprše jsem se převlékla a šla se podívat. Koupila jsem si u nich pivo a oni mi donesli ovoce a zákusky z oslavy. Povídal si se mnou jejich příbuzný Tigran a nabídl mi, že kdybych potřebovala kamkoli odvézt, má vlastní taxislužbu. Tak jsem v Dilijanu ještě ani neviděla hory, a už jsem se cítila jako doma.

Z města rovnou do hor

Guesthouse Balkonchik leží na východním konci města. Na túru jsem vyšla po deváté ráno. Přes sídliště jsem stoupala k místu, kterému se říká Little Dilijan. Je tu hřbitov, pramen a páslo se tu pár koníků, jednoho jsem si pohladila.

Pak už jsem stoupala do mlhy. U přístřešku s pramenem jsem odbočila doprava a kousek dál u domku na mě vyběhli dva velcí psi. Naštěstí byli doma majitelé, kteří zrovna nakládali auto, a psy si zavolali. Jinak bych musela trasu asi úplně změnit, protože se to tam nedalo nikudy obejít.

Dál vedlo několik pěšin a nebylo jasné, po které jít. Značení v mapě úplně neodpovídá tomu, co je v terénu. Odbočila jsem doleva do kopce a po chvíli zahlédla červenou značku, stejnou jako u nás, a k ní nálepku Transkavkazské stezky (Transcaucasian Trail). Stejnou stezku jsem potkala i na Khustupu na jihu Arménie.

Koně nad mlhou

Křoviny postupně zmizely a kolem byly jen holé kopce. Mlha se převalovala a místy na mě svítilo slunce. Kolem 2 100 metrů jsem nad sebou uviděla stádo koní. Miluju koně a těšila jsem se, že půjdu kolem nich. Jenže stoupání bylo tak prudké, že jsem zespoda neviděla, na který kopec vlastně jdu. Koně zůstali na vedlejším.

Výstup je opravdu náročný: zhruba 1 200 výškových metrů na osmi kilometrech. O to větší euforii z výstupu jsem měla na vrcholu Yeghjervasaru (2 559 m). Kopce kolem nejsou ostré, spíš oblé a vysoké, a mlha se přes ně valila sem a tam. Vidět byl i sousední Mets Maymekh, kam se taky chodí.

Dolů naslepo

Z vrcholu vede trasa po červené a po chvíli se stáčí doleva prudce dolů. Šla jsem po ní přesně podle mapy, jenže v terénu nebyla vidět. V polovině září tu byla vysoká, napůl suchá tráva, k tomu mlha, takže po pěšině nebylo ani stopy. Obcházela jsem šutry, slézala malé skalky a vyhýbala se bodláčí a kontrolovala svou polohu v satelitní mapě. Upřímně jsem byla docela nervózní: tady nikdo není, co když se mi něco stane? Asi po 1,6 km jsem narazila na starou, zarostlou cestu, po které kdysi jezdila auta. Spadl ze mě obrovský šutr.

Až později na jiné túře přímo s Arménskou turistickou skupinou u jezera Sevan jsem pochopila, že tohle je v Arménii normální. Místní trasy moc neřeší, jde se prostě kopcem z bodu A do bodu B, ať je tam pěšina, nebo ne.

Kuře, sýr a vodka

U přístřešku s pramenem, kousek od domu se psy, jsem si dopouštěla vodu. Seděli tam dva chlapíci kolem čtyřicítky a měli piknik. Oslovili mě rusky, tak jsem si k nim na chvíli přisedla. Dali mi kuře, zeleninu, chleba, sýr, panáka vodky a kolu a chvíli jsme si povídali. Byli moc milí a celý nepříjemný zážitek z kopce tím smazali.

Byla to vlastně náhoda. Byla jsem v euforii, že mám túru za sebou, a hlavně už jsem byla kousek od města a věděla jsem, kudy bych případně odešla. Výš v kopcích, kde nikdo není, bych si přisedla asi o dost opatrněji.

Cestou dolů kolem Little Dilijanu jsem potkala dalšího koně. Všimla jsem si, že odpoledne vyráží za město spousta rodin, sedí v přístřešcích nebo u ohniště a opékají si. Moc hezký pohled na konec dne.