Khustup: na nejkrásnější vrchol jižní Arménie

Výšlap na Khustup považuju za highlight celé své cesty po Arménii. Tisíc výškových metrů hned na prvních pěti kilometrech, skála pod vrcholem, kde jsem chvíli nevěděla kudy, nahoře kříž s výhledem až k hranicím Íránu. A k tomu lidé, kteří mi cestou nabízeli jablka, kávu a pivo.

Káva u Albertových rodičů

Bydlela jsem v Kapanu, městě na jihu Arménie, nad kterým se Khustup tyčí. Na start se ale bez auta dostanete těžko: vede tam prašná cesta, na kterou je potřeba džíp. Kontakt na řidiče jsem si sehnala týden předem přes arménskou turistku Shushan, kterou jsem našla na Instagramu přes hashtag. Poslala mi číslo na svého známého a já mu psala rusky přes WhatsApp. Až později jsem zjistila, že on taky psal přes překladač a rusky moc neuměl.

Řidič Albert mluvil rusky zhruba stejně dobře jako já. Nadšeně jsem přikyvovala jeho vyprávění o tom, že nahoře ve Storotu si obvykle dává kávu a pak jde na Khustup. Za dvě minuty jsem seděla na zahradě s jeho rodiči nad snídaní – protože přesně to mi nabízel. Rozuměli jsme si velmi málo, přitom bylo vlastně vše jasné: já jsem pro ně byla žena, co má ráda hory a objevuje jejich krajinu. Oni pro mě byli milí místní lidé, kteří potvrzovali to, co se o Arménech říká – že jsou skrz naskrz pohostinní a hrdí na svou zemi.

Tisíc metrů na pěti kilometrech

Posílená kofeinem jsem vyrazila ze Storotu, kterému místní říkají Nafča. Krajina mi hodně připomínala Balkán: rozlehlé holé kopce, v září už spíš oranžové než zelené. Na cestě se pásly krávy.

Prvních pět kilometrů je extrémně náročných – nastoupáte na nich přes tisíc výškových metrů. Šla jsem pomalu, ale vytrvale, s pár pauzami. Po 2,2 km je pramen, jediný na celé trase. Cesta je dobře značená – do kopce vede jedna pěšina a vrchol nelze minout, není kde zabloudit. Místy jsou bílo-červeno-bílé značky, které vypadají úplně jako naše červená turistická.

V sedle odpočívala skupinka mladých turistů, kteří se se mnou podělili o jablka. Já jsem se dlouho nezdržovala a pokračovala dál.

Ztracená na skále

Ze sedla se má vrchol obejít zleva. Já šla rovně, narazila na skálu a chvíli se tam motala, protože jsem nevěděla kudy dál. Nakonec jsem se kousek vrátila a cestu našla. Závěrečný úsek je technicky náročný: lezení po skalách, kde by se klidně hodily řetězy pro jistotu. Nad propastí ale nevisíte, je to zvládnutelné. Hole tady trochu zavazely, ale celkově byly na Khustupu k nezaplacení.

Kříž nad Syunikem

Na vrcholu stojí kříž. Bylo jasno a viděla jsem daleko kolem sebe – směrem ke Karabachu a k Íránu, který je odsud vzdušnou čarou pouhých 25 km. Hlavně jsem ale byla vděčná, že jsem tam došla. Jen najít spojení z Jerevanu sem a pak odvoz do hor (jinak by to byla túra na 2 dny) nebylo snadné.

Nad sedlem, kde jsem předtím seděla s jablky, stojí velká busta Garegina Nždeha. Tenhle arménský velitel v letech 1920–21 bránil Syunik před bolševiky a část jeho ostatků je pohřbená na svazích Khustupu. V Arménii je národním hrdinou, i když je kontroverzní kvůli spolupráci s nacistickým Německem za druhé světové války.

Pěšina, která se táhne po hřebeni dál na jih, je Transcaucasian Trail (TCT), konkrétně jeho etapa z Baghaburje přes Khustup do Shishkertu. TCT je první mezinárodní dálková trasa na Kavkaze: po dokončení má měřit 3 000 km ve dvou koridorech přes Arménii, Gruzii a Ázerbájdžán. Arménskou částí vede 819 km od jezera Arpi na severu až do Meghri u íránské hranice, kde končí. V Sjuniku se z velké části překrývá s regionální trasou Legends Trail, kterou vybudovali Člověk v tísni a arménská organizace ARK s podporou EU.

Dolů na pivo a Kryla

Cesta dolů byla dlouhá a úmorná. Do Storotu jsem šla stejnou cestou a odtud pěšky po prašné cestě až do Kapanu.

Ještě předtím mě ale zatáhli na zahradu. Rodina z Gorisu si ji pronajala na víkend a já u nich nakonec seděla asi hodinu. Mluvili jsme rusko-česko-arménsky, dali jsme si pivo, ovoce a oříšky a obdivovali turistiku i můj výkon. Pouštěli mi hudbu a chtěli slyšet nějakou českou. Nevěděla jsem, co pustit, tak jsem jim pustila Krylova Anděla. Byli moc pohostinní, i když trochu svérázní. Nabízeli, ať zůstanu na šašlik, jenže oheň ještě nehořel a začínalo se stmívat. Nocleh jsem s díky odmítla, druhý den ráno mě čekala cesta do Tatevu.

Posledních sedm kilometrů jsem měla krizi a do Kapanu došla za tmy, unavená a s puchýři na prstech. Ale neskutečně šťastná, že jsem si splnila největší cíl svého sólo arménského výletu.