Únorový, přesto hodně jarně naladěný přechod Pálavy. Pavlovské vrchy jsem přecházela dvakrát ‒ na jaře a na podzim. Na obou výletech jsem nepotkala skoro žádné lidi. Přitom je to prý lidmi hodně exponované místo. Takže pokud dáváte přednost výletům bez fronty, je asi nejlepší čas vyrazit. 🙂
Výchozí bod: Pavlov a stoupání na Dívčí hrádek
Z Brna jedu brzo ráno do Znojma, kde přesedám na autobus do Pavlova. Už z Naučné stezky Děvín se na mě směje zřícenina hradu Děvičky, která sloužila k ochraně cesty z Rakouska. Takhle po ránu potkávám jen jediného člověka. Kopec beru svižně. Z hradu je krásný výhled. Dominantu údolí tvoří vodní dílo Nové Mlýny. Docela dost tady fouká vítr, na chvíli se schovávám a dávám si čaj z termosky. Hrad má zachované zdi a baštu a skýtá slušnou ochranu před nepřízní počasí. Pak se napojuji na červenou turistickou značku, která mě dovede až do Mikulova. Ale nepředbíhejme. 🙂 Celá trasa má necelých 15 km a jsme teprve na začátku.
Vzhůru na Děvín
V cestě mi stojí Děvín, se svými 550 m n. mořem nejvyšší bod Pálavských vrchů. Nahoře stojí televizní vysílač. Abych k němu vyšla, odpojuji se na chvíli z červené. Cesta k vrcholku vede po nepříjemném terénu plném volných kamenů. Moc nepřidává ani silný vítr. Ale žádné drama to není. Pod budovou je místo, kde se dá i nouzově přespat v závětří, pokud se budete někdy toulat okolím.
Dolů a zase nahoru
Pavlovské vrchy tvoří hřeben z vápence. Nachází se tady hodně vzácných teplomilných rostlin a živočichů. Celá trasa vede po kopečcích schůdných i netrénovaným výletníkům. Na hřebeni pod Děvínem se popásá stádo oveček a hřeje mě ještě nesmělé sluníčko. Další skalní vyhlídkou, kterou míjím, je Strážce. Odtud už se jde jen z kopce k velkému cihlovému přístřešku, krytému ze 2 stran. Hlavou mi proběhne, že na bivak to tady nemusí být špatné.
Asi 800 m vede trasa podél silnice. Tady se dostávám do Klentnice a vřele doporučuji navštívit Café Fara. Já vyrážím opět do kopce – ke zřícenině Sirotčího hrádku, postavenému na vápencové skále. Místo je to úchvatné. Na chvíli si sedám na louku a koukám, kolik toho z hradu z 13. století zbylo. Patrná je 8 m vysoká zeď na jižní skále a pozůstatek paláce.
Následuje sestup z kopce a cesta podél silnice z jedné strany a vinohradu ze strany druhé. Po cca 1,5 km se na levé straně objeví vápencový vršek nazvaný Kočičí skála. Odbočuji a kolem kopce a bývalého lomu Turold přicházím k Mikulovu. Fotím jeden z řopíků pro Pevnostní turistiku a vrhám se do města, kde už je o poznání živěji. Prohlížím si zámek, ale jeho návštěvu, spolu s výstupem na Svatý kopeček nechávám na jindy a mířím do restaurace a na autobus. Předtím ale ještě navštívím infocentrum, kde koupím čaj od Sonnentoru s názvem Dobrá nálada z Mikulova a společně s pohledem ho posílám mamince. 🙂
Podzimní výlet byl trochu jiný ‒ vycházela jsem od železniční stanice v Popicích a přecházela přes Nové Mlýny, což bylo hrozně nepohodlné, protože šíleně foukalo a trasa vedla až do Dolních Věstonic po silnici. Nálada ale byla podobná – minimum lidí, pár slunečních paprsků, krásná krajina. Doporučuji.
