Únorový, přesto hodně jarně naladěný přechod Pálavy. Pavlovské vrchy jsem přecházela dvakrát ‒ na jaře a na podzim. Na obou výletech jsem nepotkala skoro žádné lidi. Přitom je to prý lidmi hodně exponované místo. Takže pokud dáváte přednost výletům bez fronty, je asi nejlepší čas vyrazit. 🙂

Výchozí bod: Pavlov a stoupání na Dívčí hrádek

Z Brna jedu brzo ráno do Znojma, kde přesedám na autobus do Pavlova. Už z Naučné stezky Děvín se na mě směje zřícenina hradu Děvičky, která sloužila k ochraně cesty z Rakouska. Takhle po ránu potkávám jen jediného člověka. Kopec beru svižně. Z hradu je krásný výhled. Dominantu údolí tvoří vodní dílo Nové Mlýny. Docela dost tady fouká vítr, na chvíli se schovávám a dávám si čaj z termosky. Hrad má zachované zdi a baštu a skýtá slušnou ochranu před nepřízní počasí. Pak se napojuji na červenou turistickou značku, která mě dovede až do Mikulova. Ale nepředbíhejme. 🙂 Celá trasa má necelých 15 km a jsme teprve na začátku.

Vzhůru na Děvín

V cestě mi stojí Děvín, se svými 550 m n. mořem nejvyšší bod Pálavských vrchů. Nahoře stojí televizní vysílač. Abych k němu vyšla, odpojuji se na chvíli z červené. Cesta k vrcholku vede po nepříjemném terénu plném volných kamenů. Moc nepřidává ani silný vítr. Ale žádné drama to není. Pod budovou je místo, kde se dá i nouzově přespat v závětří, pokud se budete někdy toulat okolím.

Dolů a zase nahoru

Pavlovské vrchy tvoří hřeben z vápence. Nachází se tady hodně vzácných teplomilných rostlin a živočichů. Celá trasa vede po kopečcích schůdných i netrénovaným výletníkům. Na hřebeni pod Děvínem se popásá stádo oveček a hřeje mě ještě nesmělé sluníčko. Další skalní vyhlídkou, kterou míjím, je Strážce. Odtud už se jde jen z kopce k velkému cihlovému přístřešku, krytému ze 2 stran. Hlavou mi proběhne, že na bivak to tady nemusí být špatné.

Asi 800 m vede trasa podél silnice. Tady se dostávám do Klentnice a vřele doporučuji navštívit Café Fara. Já vyrážím opět do kopce – ke zřícenině Sirotčího hrádku, postavenému na vápencové skále. Místo je to úchvatné. Na chvíli si sedám na louku a koukám, kolik toho z hradu z 13. století zbylo. Patrná je 8 m vysoká zeď na jižní skále a pozůstatek paláce.

Jsem v podstatě v půlce cesty. Ze Sirotčího hrádku klesnu jen kousek a vyjdu malý kopeček. Stojím na rovném kopci, příznačně nazvaném Stolová hora. Na jejím vrcholku bývalo opevněné hradiště, ze kterého zbyl jen zvlněný terén. Ještě jsem zjistila, že na jednom ze svahů roste vzácná šalvěj etiopská.

Následuje sestup z kopce a cesta podél silnice z jedné strany a vinohradu ze strany druhé. Po cca 1,5 km se na levé straně objeví vápencový vršek nazvaný Kočičí skála. Odbočuji a kolem kopce a bývalého lomu Turold přicházím k Mikulovu. Fotím jeden z řopíků pro Pevnostní turistiku a vrhám se do města, kde už je o poznání živěji. Prohlížím si zámek, ale jeho návštěvu, spolu s výstupem na Svatý kopeček nechávám na jindy a mířím do restaurace a na autobus. Předtím ale ještě navštívím infocentrum, kde koupím čaj od Sonnentoru s názvem Dobrá nálada z Mikulova a společně s pohledem ho posílám mamince. 🙂

Podzimní výlet byl trochu jiný ‒ vycházela jsem od železniční stanice v Popicích a přecházela přes Nové Mlýny, což bylo hrozně nepohodlné, protože šíleně foukalo a trasa vedla až do Dolních Věstonic po silnici. Nálada ale byla podobná – minimum lidí, pár slunečních paprsků, krásná krajina. Doporučuji.