Arménie na vlastní pěst: 10 dní maršrutkami mezi horami

Arménie je výzva. Žádné jízdní řády, hodně vyptávání, zmatek. Ale taky vděčnost, což je pro mě strašně silná emoce. Deset dní jsem cestovala sama maršrutkami a taxíky z Jerevanu na jih pod Khustup, do Tatevu, do dilijanských lesů a zpátky do Jerevanu. Skoro nic nešlo podle plánu, a skoro pokaždé se našel někdo, kdo mi pomohl.

Trasa po dnech

Jerevan: metro, které nechce turisty

Do Jerevanu jsem přiletěla docela nevyspalá. Z letiště jezdí do centra maršrutka číslo 100 nebo 201 za 300 dramů. Vyhodil mě v centru u metra, se kterým jsem vedla boj. Koupila jsem si svou jednoduchou ruštinou v okýnku dobíjecí kartu s jednou jízdou zdarma, jenže na dobití dalších jízd po mně automat chtěl arménské telefonní číslo. Nakonec jsem to obešla zadáním čísla ze zadní strany karty. Není potřeba nic potvrzovat, jízdenka je pak na kartě. U každého vstupu do metra najdete pro tyto účely automat. Papírové jízdenky ani platba SMS neexistují. V září 2025 byla karta nutná.

Odpoledne jsem zvládla Kaskádu, sochu Matky Arménie nad městem, v restauraci Lavash jsem si dala khurjin, jehněčí zapečené v lavaši.

Do Kapanu: jak mi ujela maršrutka

Maršrutka do Kapanu měla jet v osm. Spoje jsem si hledala na webu t-armenia.com, který bych zpětně nedoporučila, protože snad žádný spoj se v reálu neshodovat s jejich jízdními řády. Dobré informace jsem našla až na webu Absolute Armenia. Díky němu jsem zjistila, že autobusová nádraží jsou v Jerevanu dvě: Intertown u stanice metra Sasuntsi David, odkud jezdí maršrutky a autobusy na jih (Kapan, Goris), a Severní nádraží (Northern Bus Station), odkud se jezdí na sever (Dilijan, Gruzie).

Na nádraží jsem byla po půl osmé, spokojeně jsem si koupila kávu ve stánku, na parkovišti byl podezřelý klid a v 7:47 mi taxikář oznámil, že mi to před čtvrthodinou odjelo. O půl hodiny dřív, než mělo. Přes překladač mi vysvětlil, ať jedu metrem o stanici dál k silnici, odkud jezdí další spoje. Jeho instrukcím jsem rozuměla tak tak a šla jsem na druhou stranu.

Zeptala jsem se na zastávce slečny, která skoro neuměla anglicky. Poptala se taxikářů kolem, pak mě vzala za ruku a odvedla k neoznačené dodávce do Kapanu. Zjistila mi i cenu. Objaly jsme se. Byla jsem jí strašně vděčná, spadl ze mě obří šutr.

Cesta byla dlouhá, s jednou pauzou na jídlo, ale do Kapanu jsem se dostala. Jen jsem ještě netušila, jak se dostanu zpátky, ale to byl problém budoucí Vendy.

Tip: Přijďte na nádraží aspoň půl hodiny předem. Maršrutka může odjet i dřív, když je plná. Odjezd si ověřte den předem a klidně se zeptejte taxikářů u zastávky. Většinou mají nejlepší informace nebo vědí, komu zavolat, a ochotně to za vás zjistí. Maršrutky často nejsou označené.

Khustup: 1 200 metrů na pěti kilometrech

Výstupu na Khustup jsem věnovala samostatný článek Khustup: na nejkrásnější vrchol jižní Arménie. Najdete v něm trasu, mapu i všechno, co se cestou stalo. Tady jen krátce.

Další den ráno mě džíp odvezl do Storotu (místní mu říkají Nafča) a řidič mě pozval na kávu na zahradu ke svému tátovi. Pak jsem vystoupala na Khustup. Cestou se se mnou mladí turisté podělili o jablka a na zahradě pod horami jsem si dala pivo s místními. Do Kapanu jsem se vrátila za tmy, s puchýři, bez jídla, ale šťastná.

Tip: Na Khustup si vezměte dost jídla, cestou nic není a sestup je dlouhý.

Tatev: káva, buchta a plov

Po Khustupu jsem si dala odpočinkový den. Snídaně v Kapanu proběhla „za všeobecného zmatení“, protože obsluha vůbec nemluvila anglicky a přišlo mi, že si nejsou jistí, jestli jsem host, nebo jdu jen kolem. Ale konečně vejce a bílkoviny. Do Tatevu jsem jela taxíkem přes aplikaci GG, asi 50 minut za 8 200 dramů (cca 450 Kč).

Do guesthousu jsem dorazila brzo, pokoj ještě nebyl připravený, ale mohla jsem počkat na zahradě, kde jsem si mezitím četla. Dostala jsem kávu a domácí buchtu a za hodinu jsem se mohla ubytovat. Odpoledne jsem s rozedřeným prstem dokulhala ke klášteru Tatev. Lidí bylo hodně, ale za návštěvu to stálo. Večer uzbecký plov (rýže s jehněčím masem) a pivo Dilijan.

Nejdelší den: z Tatevu do Dilijanu

Tenhle den nešlo nic podle plánu. Potřebovala jsem se dostat do Gorisu a aplikace GG neukazovala žádné taxíky v dohledu. Pan domácí mi nakonec zavolal svého známého. Naštěstí už jsem měla zkušenosti z Balkánu: přijel strejda ve starším mercedesu, za jízdy kouřil a konverzovali jsme rukama nohama.

V Gorisu mi paní v pokladně oznámila, že do Jerevanu to pojede ve čtyři odpoledne. Ve čtyři! Chvíli jsem se cítila úplně ztracená. Pak jsem otevřela aplikaci GG, která mi ukázala taxi do hlavního města. Za 45 000 dramů. Na výběr jsem ale moc neměla, tak jsem jízdu v aplikaci objednala.

Řidič přijel, ujistil se o ceně, řekl, že musí natankovat, a po pár metrech jízdy mě požádal, ať jízdu v aplikaci zruším. Uvnitř jsem panikařila, ale zatímco tankoval, došlo mi to. Zeptala jsem se pak, jestli je to kvůli provizi, a on přiznal, že ano. Asi tu byl prostor pro smlouvání, ale to moc neumím. Pro představu: 45 000 dramů je zhruba 2 480 Kč. Pro arménského taxikáře na konci turistické sezony v malém městě je to pěkná částka.

První hodinu jsem byla na pozoru. Seděla jsem vepředu, přes překladač jsme si vyměnili pár frází a pro jistotu jsem řekla, že cestuji s přítelem a máme sraz v Jerevanu. V půlce cesty mě pozval na kávu z džezvy. Bála jsem se, že mě tam nechá, tak jsem si ani nedošla na záchod. Byl to ale opravdu zlatý chlap. Cestou mi vyprávěl o svých dětech. V Jerevanu jsme byli v půl třetí, dřív, než by maršrutka z Gorisu vůbec vyjela.

Na Severním nádraží jsem si koupila jízdenku do Dilijanu na čtvrtou, venku jsem si dala pivo a čekala. A pak jsem vjela do dilijanské horské mlhy.

Tip: Když jedete s cizím řidičem bez doprovodu, klidně řekněte, že na vás v cíli někdo čeká. Polohu sdílejte s někým blízkým. Pokud vás řidič požádá o zrušení jízdy v aplikaci, aplikace už jízdu nesleduje. Nebojte se odmítnout a vystoupit, pokud se vám něco nezdá.

Dilijan: narozeniny, mlha a válení

Cestou ze zastávky mě vypekla mapa a místo po schodech jsem šla staveništěm. V supermarketu jsem pak nezvládla koupit ovoce, protože kódy na váze byly jen arménsky. Azbuku přečtu, ale arménské písmo ne. Zato jsem pořídila velké plachty čerstvého lavaše.

Majitelé guesthousu Balkonchik zrovna slavili narozeniny a pozvali mě mezi sebe. Dostala jsem ovoce a zákusky a jejich příbuzný mi nabídl, že mě kdykoli odveze svým taxíkem.

Druhý den jsem šla na Yeghjervasar. Celý příběh s koňmi, mlhou, sestupem naslepo a piknikem s vodkou najdete v článku Národní park Dilijan: výstup na Yeghjervasar.

Třetí den jsem zcela vědomě zvolila válení a odpočinek. Pršelo, četla jsem, nechtělo se mi s nikým mluvit a jedla jsem chipsy Lay’s s příchutí šašliku, které u nás neseženete. Trochu jsem měla výčitky, že nikam nejdu, ale po všech těch túrách a přesunech jsem odpočinek potřebovala.

Tip: I den, kdy neděláte nic, k cestě patří. Cestování není soutěž v odškrtávání památek.

Zpátky v Jerevanu: crustpunk a pohledy

Maršrutka z Dilijanu jela v jedenáct, ne v deset, jak jsem si myslela. Na fotce jízdního řádu nebylo jasné, který čas platí pro který směr. Důležité ale je, že jela. Její cesta končila na okraji města a do centra jsem se pak dostala MHD.

Večer jsem šla do malého klubu Muha s undergroundovými malbami Alfonse Muchy na stěnách. Hrála jerevanská crustpunková kapela Xaytarak, bylo tam málo lidí a super atmosféra.

Další den jsem věnovala městu. Prošla jsem kolem Modré mešity k Památníku a muzeu arménské genocidy, odkud je za dobrého počasí vidět Ararat. Pak kolem opuštěného stadionu a bývalé dětské železnice k řece, kde se lidé koupali a hráli šachy. Na oběd znovu do Lavashe, kde jsem si tentokrát dala tžvžik, jehněčí játra na cibulce s paprikou.

Pohledy jsem psala v kavárně 202°F u ledové kávy a medovníku. Na poště jsem byla těsně před zavíračkou a stála jsem ve frontě skoro čtvrt hodiny. Paní mi pohledy přesto vzala, i když už podle úředních hodin měla zavřeno.

Sevan: introvertka tančí na kopci

Přede mnou byl poslední celý den v Arménii. Turistické zájezdy jsou většinou jen drahé přejíždění, a já chtěla chodit. Na Instagramu jsem našla místní turistický klub a napsala jim, jestli se můžu přidat. Souhlasili.

Ráno jsme vyrazili dodávkou. Když jsem pochopila, že se všichni začali arménsky představovat, strašně jsem znervózněla. Nesnáším mluvit o sobě ani česky, natož anglicky. Nakonec jsem to zvládla obstojně: jsem Vendula, několik dní cestuju po Arménii a mám štěstí na skvělé a pohostinné lidi.

Bylo nás kolem dvaceti, třiceti, hlavně mladých. Každý měl ve skupině svou roli, někdo se staral o víno, někdo o občerstvení, někdo o fotky. Šli jsme pomalu na Artanish nad jezerem Sevan a vždycky jsme čekali na nejpomalejšího člena. Každý za mnou na chvíli přišel prohodit pár slov nebo mi nabídnout ovoce či tyčinku.

Nahoře byl hromadný piknik, zpěv a kolové tance. Řekli mi, že tohle Arméni dělají, když vylezou na horu. Tančila jsem s nimi. Já, která nemá ráda skupinové túry.

Dolů jsme šli kopcem k jezeru. Tam jsme opékali špekáčky. Špekáček v lavaši u největšího jezera na Kavkaze má svoje kouzlo. Spřátelila jsem se s mladou Arménkou, která se chystala studovat do Evropy a slíbila, že mě přijede navštívit.

Tip: Napište místním turistickým klubům na Instagramu, např. Trichq Hiking Club nebo Armenian Geographic. Výlety vypisují zhruba týden předem.

Poslední ráno jsem v půl osmé čekala na maršrutku na letiště a byla nervózní, jestli přijede. Přijela přesně načas.

Arménie pro mě byla…

…úžasná zkušenost, na kterou ráda vzpomínám. Hodně lidí říká, že je tam bezpečno a není co řešit. Jenže když jste sami tak daleko, odkázaní na hromadnou dopravu a domluvu v jazycích, které moc neovládáte, vidíte to jinak.

Na základce jsem chvíli chodila na ruštinu. Díky tomu přečtu azbuku, což mi na cestách hodně pomáhá, ale umím opravdu jen základy. Kde lidé mluvili rusky stejně špatně jako já, byla každá domluva výzva.

Takže ano, Arménie je bezpečná země, ale cestovat po ní není jednoduché. Každý úspěšný přejezd a každý nákup v pekárně je malá výhra. A výlet s Armény nebo piknik s místními je výhra velká. Arménie je vzpomínka, která se nedá předat. Musí se zažít.

Praktické info

Doprava

Maršrutky

• Jízdní řády na internetu často nesedí. Odjezd si ověřte v pokladně nebo u domácích, ideálně den předem.
• Někde se jízdenky kupují v pokladně na nádraží (Goris, Jerevan Severní nádraží), jinde platíte přímo řidiči (z letiště a na letiště). Když si nejste jistí, zeptejte se.
• Dodávky často nejsou označené nebo je na nich nápis Arménsky, ptejte se.
• Z Jerevanu na jih se jezdí z jiného nádraží než na sever (Dilijan, Sevan = Severní nádraží).

Taxi GG

• Arménská obdoba Uberu, funguje ve městech, i menších jako Kapan nebo Goris. Na vesnici často ne.
• Řidič může chtít, ať jízdu v aplikaci zrušíte kvůli provizi. Je na vás, jestli souhlasíte. Na ceně se dá smlouvat.

MHD v Jerevanu

• Karta na metro: dobití chce arménské číslo, dá se obejít číslem ze zadní strany karty.
• Kartu si dobijte do zásoby, na okrajových zastávkách automat nemusí být.

Ubytování

Kolik to stálo

Kurz v září 2025: 1 000 AMD = 55 Kč. V tabulce nejsou cesty do Vídně na letiště a zpět, túra s klubem (bylo to pár korun) a nemám zapsané všechny nákupy.

Ubytování jsem platila výhradně hotově na místě. Kromě supermarketů jsem všude platila v hotovosti. Peníze nikdy nemám na jednom místě. Něco nosím v peněžence, něco v batohu a něco v krosně. Když něco ztratím nebo někde zapomenu, nezůstanu s prázdnou.

Měla jsem eSIM od Airalo, balíček 3 GB s platností 30 dní za 16 USD (cca 330 Kč). Vystačil mi do devátého dne, pak jsem dokoupila druhý stejný. Hodně dat spotřebuje překladač a mapy, takže počítejte spíš se 4–6 GB na deset dní. Bez dat se neobejdete. Taxi GG, překladač i hledání spojů jedou přes internet.

Co ochutnat

• jehněčí zapečené v lavaši (khurjin)
• tžvžik, jehněčí játra na cibulce (víc o něm a recept na blogu Jídlo na cestách)
• lahmajun, „arménská pizza“
• plov
• káva z džezvy
• pivo Dilijan

Jako žena sama v Arménii

• Lidé pomůžou, i když nemáte společný jazyk.
• Ruština pomůže u starší generace, mladí mluví anglicky. Arménské písmo nepřečtete, překladač s fotkou je nutnost.
• Otázky na rodinu: Arméni se často ptají, jestli máte manžela a děti. Rodina je pro ně velká hodnota. Nemyslí to zle, někdy nechápou, proč žena cestuje sama.
• Psi u domů a stád: obejít obloukem, vyhledat očima majitele.

^{Informace platné k 9/2025.}