Jsem z generace, která se nenarodila se smartphonem v ruce. Jsem z generace, která ještě všechno hledala v Exploreru, pamatuje šílené flashové weby a vrchol designu byl nadpis pomocí Wordartu. Jsem z generace, která žila v době internetových a technologických posunů a rychle si je osvojovala. Dnes na přenos souborů mezi telefony pomocí Bluetooth, nebo dokonce infraportu (!) vzpomínáme, jako by to byla kapitola z dějin dávné historie. Jsem z generace, o které se mluví stylem “Vy mladí”, otáčí se oči v sloup a kritizuje se, že máme v ruce pořád telefon. Já si ale poslední měsíce všímám toho, že přilepený telefon v ruce mají lidé bez ohledu na věk, pohlaví a příslušnost k ekonomické třídě. Jsou to děcka, jsou to třicátníci, jsou to padesátiletí dělňasové v tramvaji i úřednice. Dnes má smartphone v ruce každý. A já cítím, že to je problém.
Do nedávné doby jsem tak jako občas zavnímala, že se právě teď nehodí projíždět feed ve Facebooku. Že bych nemusela zrovna v tento okamžik fotit storýčko a hledat k němu adekvátní, prudce vtipný GIF. Na druhé straně barikády jsem zase cítila, jak mobil v kamarádčině ruce vytváří bariéru a já se jí právě v ten moment nemám vůbec chuť otevírat, protože necítím, že mám její plnou pozornost.
Na podzim jsem chodila do brněnských Czechitas na kurz kódění. Na stolečku tam byl letáček, co mě zaujal. Hlásal:
7 z 10 lidí neví, jak balancovat svůj čas strávený online. Jak jsi na tom ty?
No to byla velice provokativní otázka takhle ve středu večer! Letáček jsem otevřela. Uvnitř byla 7denní výzva, která radila:
- koukat do mobilu až v práci nebo cestou do ní,
- namísto scrollování ve volném čase se věnovat naplno obědu, kamarádům, sobě,
- sednout si na pár minut na lavičku a pozorovat okolí,
- udělat z mobilu pevnou linku a nemít ho doma furt u sebe,
- neodpovídat na maily do několika vteřin.
Náhoda? Nemyslím si!
Všechny výše zmíněné věci ke mně přišly během hrozně krátké doby. Letáček, podcasty, pocit, že na mě kámoška kašle, pocit, že scrolluju k zbláznění a čekám, co se na sociálních sítích stane, a strach, že mi něco unikne = fear of missing out (FOMO). Takové zacházení s telefonem zvyšuje produkci dopaminu, který způsobuje závislosti a není vůbec mimo, když to srovnám s hraním automatů. A tady začíná můj boj s ‒ nebudu se bát to napsat ‒ závislostí na sociálních sítích.
První kroky
Jsem na úplném začátku a začínám malými krůčky. Tím nejdůležitějším asi bylo uvědomit si, kolik času a jak trávím s telefonem a vědomě testovat reakce okolí na to, když ho uprostřed řeči beru do ruky ‒ lidé zadrhávali nebo přestávali mluvit!
1. Vypnutí notifikací
Jedna z maličkostí, která mě pro začátek osvobodila, bylo vypnutí notifikací. Kromě SMS a volání mi telefon nebliká při každém smajlíku v Messengeru. Snažím se kromě toho vnímat, kdy otevírám Instagram jen z nudy, a kdy jdu cíleně zkontrolovat zprávy a odpovědět na ně. Často tedy vezmu do ruky telefon a za 5 vteřin ho odložím, protože si uvědomím, že tomu teď nechci věnovat drahocenný čas.
2. Vypínání wifi po 9. večer
Vypnutí wifi na telefonu u mě souvisí i se spánkovou rutinou, kterou teď taky řeším. Většinou se mi povede odložit telefon dřív. Nejčastěji před spaním čtu nebo píšu do deníku. Občas skicuju, občas se v posteli snažím věnovat dechovým cvičením. Hlava jde spát mnohem klidnější a snadněji se mi usíná.
3. Zapínání wifi po ranní rutině nebo vůbec
Vytvořila jsem si ranní rutinu, která se mění podle toho, jaký je den v týdnu. Pokud je to den, kdy nejdu cvičit, dávám si studenou sprchu, pokud jdu na crossfit, dávám si jen čaj a snídani. Až po snídani zapínám wifi a kontroluju zprávy. Upřímně ‒ většinou zjišťuji, že jsem o nic stejně nepřišla. Dnes se mi ale povedlo zapnout wifi až v práci, což si dám asi jako výzvu, protože člověk se nesekne na fotkách kámošů z minulého víkendu, ale v klidu se nají a v tramvaji si cestou do gymu naplánuje workout.
4. Nekontrolovat sociální sítě, když jsem s někým venku
Začínám na to být opravdu alergická a přestávám pomalu tolerovat hypnotizování telefonu, když jsem s někým venku. Platí to i pro mě, i pro toho druhého. Jasně, abych byla fér, připomínám si, že jsem v procesu sebeuvědomění a ten druhý člověk k tomu třeba ještě nedošel (a možná nikdy nedojde), stejně jako je pro jiného důležité něco úplně jiného, zatímco já to ignoruju. Během posledního čtvrt roku jsem si všimla, jak taková věc, jako je mobil, narušuje konverzaci, chuť mluvit a překonávat tu malou černou bariéru. Pokud někomu nechci něco ukázat nebo se s ním vyfotit, snažím se nechávat telefon v kapse.
A co z toho?
Nebudu do tohoto tématu zabředávat hlouběji, jelikož jsem sama na začátku. Je to pro mě ale extrémně důležité, ale uvědomila jsem si, kolikrát jsem marnila čas, místo abych vychutnávala sílu okamžiku. Nemám už dva roky v mobilu data, takže mi toulání přírodou nebo městem nic nenarušuje a je to hodně osvobozující. Cílem je být víc TADY A TEĎ ‒ vnímat kamaráda nebo partnera, vnímat své okolí, lépe se soustředit, dělat věci naplno a nemít nutkavé tendence kontrolovat, co se zase na Facebooku píše o Babišovi.
A co vy a telefony? 🙂
Odkazy
Článek o FOMO vs. JOMO: https://minimalisticky.cz/fomo-vs-jomo/