Na přelomu jara a léta 2017 jsem se posedla myšlenkou udělat si třídenní túru a spát venku. Chtěla jsem romanticky přejít hory ke svému milému. Moje trasa měla vést přes Králický Sněžník, Polsko a Broumovsko. Tehdy jsem to odpískala. Očekávala jsem více podpory, než se mi dostalo, navíc mě představa noci v lese trochu děsila.
Loni v létě přišel správný čas. Ukončila jsem pracovní poměr, a než jsem nastoupila do nové práce, jsem si dala 14denní volno. Naplánovala jsem si dvoudenní přechod Králického Sněžníku. Nikdy nebyl lepší čas. Měla jsem nachozené kilometry, měla jsem několik variant přespání, měla jsem spacák, svačinku, mapu, na nic a nikoho jsem nespoléhala, byla jsem připravena.
Mise „Králický Sněžník“
Doma jsem se sbalila, jak nejlépe jsem uměla. Nechtěla jsem se tahat s těžkým batohem, takže jsem dost zvažovala, co potřebuju. Například teplejší bundu jsem večer nevyužila. Hodilo se bavlněné triko na spaní a čisté funkční triko na druhý den. Spacák jsem pořídila takový, co jde napěchovat do malého pytle, který jsem si připevnila k batohu. Pod karimatku jsem od přítele nafasovala velký igelitový pytel, kdyby bylo vlhko. K 1,5 l lahvi s vodou jsem měla ještě malou s ionťákem. Ocenila jsem v noci čepici.
Ještě cestou do Králík, kde začínala má cesta, jsem si říkala: “Fakt jako jedu?” Vedle mě na sedačce ve vlaku stál batoh s připevněným spacákem. Všem muselo být jasné, že jedu do divočiny. Hlásek se na cestě ozval několikrát. “Fakt jako budeš spát někde v horách?” Nechala jsem ho, ať si někde v pozadí žvaní a šlapala jsem.
 |
| Ve vlaku z Olomouce do Hanušovic |
Měla jsem před sebou 30 km. Po 10. a 20. km měly být prameny, kde jsem plánovala doplnit vodu. Vše šlo jako na drátkách. Prošla jsem Králíky a vydala se směrem k prvnímu tisícovému vrcholu, kterým byl Klepáč (1144 m n. m.), ležící na hranici s Polskem.
Prvních 10 kiláků v nížině bylo trochu úmorných. Pařilo slunce, prošla jsem nějaké kopečky, louky, lesíky, až jsem konečně stála pod vrcholem Klepáče. Dopíjela jsem vodu, abych měla prázdnou lahev, protože nahoře byl pramen Lipovského potoka. Aspoň podle mapy. Vyškrábala jsem se do šíleného kopce a… Zjistila, že je pramen vyschlý. Do pr*ele!
Rada č. 1: vodu dopíjej vždy až u pramene!
Přede mnou byly kopce a další zdroj vody až u pramene Moravy pod Králickým Sněžníkem. 20 km v horkém letním dni a přede mnou ještě stoupání do kopců. Říkala jsem si, že vždycky můžu sejít do údolí a někde se ubytovat nebo přespat na zastávce, to už by bylo fuk. Jenže když jsem stála na klepáčské rozhledně a měla pohoří jako na dlani, cítila jsem takový ten zvláštní druh odhodlání. Chuť to zvládnout.
 |
| Králický Sněžník z rozhledny na Klepáči |
Mé další kroky směřovaly na Hleďsebe (1190 m n. m.). Byla to moc příjemná hřebenovka. Potkala jsem snad jen 2 lidi. Slunko pořád pařilo, moc nepofukovalo, a ačkoliv jsem byla v černé, nebylo mi vedro, kryly mě stromy. Dokonce jsem šla v dlouhém rukávu, protože jsem si v SAS: Příručka pro přežití 😀 přečetla, že když Slunce paří na kůži, člověk se víc potí, a já nutně potřebovala šetřit vodu.
Rada č. 2: vystavovat pokožku přímému Slunci co nejméně.
V Sedle Puchacza jsem potkala dva chlapíky, se kterými jsem se jen pozdravila a šlapala jsem dál na Hraniční skály (1319 m n. m.) a Malý Sněžník (1326 m n. m.). Upřímně jsem se se spacákem na zádech snažila být co nejméně na očích a neupozorňovat na to, že se chystám někde večer pod širákem složit hlavu. Docucávala poslední kapky ionťáku stylem, že jsem si svlažila rty a jazyk a počítala poslední kilometry k prameni Moravy a děsila se toho, že by byl i tento vyschlý.
 |
| Pozitivně naladěná :-))) |
Cestou z Malého Sněžníku jsem byla už hodně žíznivá a unavená. Mohla jsem to vzdát a jít do Schroniska. Chvíli jsem ležela v mechu a dávala dohromady své možnosti a udělala nekonec kompromis mezi zdravým rozumem a odhodlaností a řekla si, že vylezu na Králický Sněžník, a když tam nebude voda a budu unavená, půjdu do Schroniska.
Rada č. 3: měj přehled o chatách horské služby, přístřešcích a sestupových cestách.
Když jsem se škrábala na nejvyšší vrchol, přišla mi SMSka od přítele, že na mě myslí. V tento moment jsem pochopila, jak je třeba pro závodníky důležitá podpora, protože mi to dodalo spoustu energie. Je to velmi těžké popsat. Když už nemůžeme, je to často v hlavě. Posledních pár metrů na Kraličák jsem vyšla s pozitivní energií a pocítila obrovské štěstí. Stojíte na nejvyšším vrcholu, vidíte, kolik toho máte za sebou a smějete se štěstím a únavou.
Ještě to ale nebyl konec. Moc jsem se nekochala, hned jsem letěla k prameni a užila si čerstvou chladnou vodu z plecháčku. Zaplavila mě nová vlna energie.
Kde budu spát?
Původně jsem měla v plánu jít odtud na vrchol Sušina a ustlat na jednom z bunkrů, ale když jsem viděla, jak to je daleko, navíc bez jistoty, jak to tam vypadá (fotky bunkrů na ropiky.net byly staršího data) a jestli tam opravdu bude ideální místo na spaní, plán jsem opustila. Bylo už skoro šest hodin večer a já musela najít bezpečné místo na bivak, než zapadne Slunce. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo šestý smysl, ale byla to ta nejlepší volba.
Sešla jsem kolem chaty horské služby Franciska a došla ke Sněžné chatě, jedné z loveckých chat, které v horách můžete potkat (konkrétně v Kraličáku a Jeseníkách je jich opravdu hodně). Zvažovala jsem, jestli si spacák rozbalit tady, ale zavrhla jsem to – chata byla hned vedle turistické trasy. O asi 5 km dál byla ještě jiná chata, kterou jsem si předem vyhlédla. Ta byla mimo trasu a ukrytá mezi stromy. Vydala jsem se tedy z kopce a odbočila vlevo. Tady jsem si namočila nohy v rašeliništi a dál to nebylo o moc lepší. Trasu jsem vlastně spíš hádala, protože v mapě nebyla spojená, ale lepší možnost jsem neměla. Kombinovala jsem mapy.cz a starou dobrou papírovou, což doporučuji, pokud si stejně jako já neuvědomíte, že půlka Kraličáku je už Pardubický kraj, který jsem neměla stažený.
Pokračován: Kdo se bojí, nesmí do lesa (a spát tam), II. část