Kdo se bojí, nesmí do lesa (a spát tam), II. část

První část článku: Kdo se bojí, nesmí do lesa (a spát tam), I. část
Dala jsem se na sestup k Šindelové chatě po neznačené cestě. Měla jsem dojít na cyklostezku, jít a jít a jít, prudce odbočit doleva a vyjít na kopec. Na cyklostezce na mě ještě pořádně pařilo večerní Slunce. Bolely mě nohy, byla jsem po 30 km unavená, přesto jsem si říkala, že nepůjdu donekonečna, že to někde skončí a já budu v cíli. Nezpomalila jsem, nezastavila jsem.

Ale ouha! Já jsem na tu chatu NIKDE nenarazila! Nechápala jsem. Nikde jsem ji neviděla, měla být po levé straně v kopci. Kolem mě projelo auto a já litovala, že jsem si ho nestopla. Nebo nelitovala? Znamenalo by to vzdát se. Vracela jsem se a hledala chatu. Bylo skoro 8 večer a na mě šel strach, že brzo padne tma. Byla jsem připravena rozdělat si spacák u krajnice na takovém vyvýšeném místě. Ale takhle jsem si to nepředstavovala…

Podle online i papírové mapy jsem došla k místu, kde jsem odhadovala Šindelku, a skočila jsem do trávy. Ta cesta tam byla a nešla vůbec vidět. Šplhala jsem do prudkého kopce, a když jsem viděla střechu, brečela jsem štěstím. Dokázala jsem to! Spadlo ze mě veškeré napětí a já to tak tak stihla na malou.

Západ nad Kraličákem <3

Místo bylo kouzelné! Chata se topila v západu Slunce, bylo tam ohniště, závětří, na stěně dřevěný jelen, nikdo mě nemohl vidět. Dokonalé. Posadila jsem se na lavičku. Začala jsem rozdělávat oheň a spacák. Opekla jsem si špekáček, který jsem jedla na spacáku, zatímco jsem koukala, jak Slunce mizí za vrcholy, které jsem ten den prošla. Zaplavila mě tak nepopsatelná vlna uspokojení…

Výhled ze spacáku

V noci se bojíme hlavně svých představ

Noci o samotě v horách jsem se hodně bála. Zvuky, představy, zvěř, duchové… 🙂 Ležela jsem a viděla, jak na větev dosedá kukačka a kuká. Udělala jsem na ni pár “ku-ku” a ona zmlkla. Zkusila jsem to znova. Nic. Až se najednou ozval divný chechtavý zvuk, jak na mě pták udělal ve své řeči “WTF” a odletěl. Takže spojení s přírodou neproběhlo.

Překvapilo mě, jak dlouho bylo světlo. I opravdu pozdě (kolem 11) byly v šeru vidět stíny stromů. Nepadla úplná tma. Pak mě překvapilo, že se nebojím tak moc, jak jsem čekala. Vlastně jsem hlavně řešila to, že je mi docela zima. Na hlavě jsem měla čepici, měla jsem na sobě bavlněné triko a snažila se zahřát vrtěním. Měla jsem pocit, že vůbec nespím, ale to se mi jen zdálo. Někdy po půlnoci jsem slyšela zvláštní hrdelní zvuky. Mohl to být jelen nebo nějaký pták. Byly nádherně vidět hvězdy.

Den druhý

Procitala jsem kolem 5. ráno. Po batohu mi lezl slimák, Slunce už vyšlo. Užila jsem si poslední romantické chvilky, posnídala a pomalu se balila. V 7 jsem vyrážela alternativní trasou, kterou jsem viděla před sebou, a která nebyla zaznačená v mapě.

Po vrstevnicích jsem pomalu stoupala, prošla pohořím až pod kopec Uhlisko a dál pod Podbělku, kde jsem se po dlouhé cestě napojila zase na turistickou značku. Na Podbělce jsem narazila na dva chlápky, které jsem viděla den předtím v Sedle Puchacza. Pozdravila jsem se s nimi a oni mi říkají: “My jsme se viděli včera, že?” Chvíli jsem k nim přisedla. Doporučili mi vrcholky na polské straně Kraličáku a já jim svěřila, že fotím bunkry.

Z vrcholu Sušina jsem šla kousek po červené, ale tu jsem jen hádala. Evidentně se tudy prohnala před krátkou dobou silná bouře. Po chvíli jsem se ale odpojila a šla na Tetřeví horu. Z tohoto místa jsem neměla vůbec dobrý pocit. Původně jsem zde chtěla spát. Na bunkru nebo v závětří jednoho z nich. Moje poznatky o tomto místě pocházely hlavně z databáze Řopíky.net. Jak moc se krajina dokáže za pár let změnit? No dost. Tetřeví hora nebyla planina, jak jsem si představovala, ale už slušně zarůstala stromy. Bylo zde špatně vidět, slyšela jsem nějaké divné zvuky, spěchala jsem pryč.

Pod vrcholem leží Stříbrnická chata. Také jedno z mých alternativních míst pro nocleh. Také na mě nepůsobilo dobře – zarostlé, hodně hmyzu, bez ideálního místa na spacák. Nezbývá než poděkovat Prozřetelnosti, Náhodě, nebo Zatracenému Štěstí, že mi do cesty přišla Šindelová chata.

Poslední kilometry byly náročné. Bylo vedro. Šlo se z kopce. V Hynčicích pod Sušinou byl otevřen jen Penzion Kraličák, kde jsem si dala burger, který mi vůbec nechutnal. Pokračovala jsem přes pastvinu s kravami do Starého Města pod Sněžníkem. Už jsem tam chtěla být. Procházela jsem pak osadou Štěpánov, kde vyšla u jednoho domu na zápraží žena ve středních letech. Pozdravila jsem ji a ona se mě ptala, odkud jdu, tak jsem jí řekla, že jdu z Králík a spala jsem v horách. Najednou začala říkat, jak jsem skvělá a zavolala to ještě na svou maminku do domu a obě mi přály moc štěstí a mě to v tu chvíli hrozně dojalo. A navíc – dodalo mi to energii. Tento pocit jsem zažila tak silně asi poprvé.

Samozřejmě jsem byla na nádraží pozdě – nebo hodně brzo – a čekala skoro hodinu na vlak. Svalila jsem se tam a už mi to bylo jedno. Zvládla jsem to. Těšila jsem se domů a na sprchu a byla jsem strašně šťastná. Překonala jsem své obavy a splnila si svůj malý sen.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek