Fáze 1. depka a plný nos

Po prvotním šoku, že mi z krajské hygienické stanice přišel pozitivní výsledek na covid… I když moment… Proč jsem byla v šoku, když jsem na 90 % tušila, že to mám? Když jsem si nevychutnala ani nedělní řízek? Asi kvůli těm 10 procentům. Každopádně – vyplavily se nějaké stresové hormony. Byl pondělní večer, ležela jsem v posteli a zmatkovala, co mám dělat.

Po hodně špatné noci utopené ve tmě a sebelítosti jsem to v úterý ráno tedy napsala do společné konverzace svým dvěma spolubydlícím. Že jsem otřela kliky a že budu zavřená u sebe v pokoji a chodit v respiči. Jedna z nich měla zatím jen první dávku očkování, druhá neměla žádnou. Druhá se sbalila a odjela k přítelovi. Když jsem si šla uvařit čaj, udělala kolem mě takový oblouk, že jsem byla ráda, že jde pryč, abych tohle nemusela zažívat, a do té doby jsem se držela hermeticky uzavřená v pokoji v peřině a pracovala.

Ano, normálně jsem pracovala. Jediným příznakem bylo, že jsem necítila chuť a smrkala. Výhoda? Jedla jsem jen proto, abych měla energii a nekručelo mi v břiše, takže jsem dojela nějaké zbytky, do kterých se mi nechtělo. Bylo mi fyzicky dobře. Žádné teploty ani extrémní únava.

Fáze 2. smíření a samota

Ve čtvrtek jsem už cítila chuť a lehce jsem si zacvičila. Vytřela jsem koupelnu a zůstala až do pondělního večera na bytě úplně sama. Teda sama… Mou vášní se teď stalo krmítko na balkoně a sýkorky. Věděli jste, že sýkorky jsou anglicky tits? A že dokážou vyklovat jiným ptáčkům z hlavy mozek? A že mají rády naklíčené semínka? Takže jsem si objednala zásoby z Rohlíku (mezi nimi pytel semínek pro sýkorky) a poustevničila. Taky jsem stihla namalovat kamarádce k Vánocům jejího kocoura a online pivo na téma WordPressu a cookies.

Během prvního týdne jsem tedy zvládla začít lehce cvičit s vlastní vahou a kettlebellem. Objednala jsem polovinu vánočních dárků. Objednala jsem si sadu na handpoke (haha…). Začala jsem se zvláštní věcí – stříhat a lepit koláže. Kdysi jsem si vyrobila vlastní blok z tvrdých desek, s různými papíry, vazbu jsem místo plátna udělala ze svého starého trika Black Witchery. Takže jsem to lepila sem. To mě na celý víkend poměrně dobře zabavilo. I tak jsem se ale nemohla zbavit nepříjemných pocitů. Snažila jsem se je ignorovat děláním věcí, ale byla potřeba si přiznat, že mi úplná samota nedělá prostě dobře. Pár dní ok. Za jiných okolností ok. Ale… Jak se říká, v nouzi poznáš přítele. Moje úžasná kamarádka Eliška mi v pondělí vyzvedla balíčky ze Zásilkovny a doplnila zásobu. Moje druhá skvělá kamarádka Magdaléna si se mnou dala videohovor. To mi udělalo moc dobře.

Fáze 3. toho času tolik zas není…

Druhý týden mi hodně rychle utekl. Vrhla jsem se na knižní resty. Dočetla jsem Hory, peklo ráj, dočetla jsem Skryto ve slovech (číst jsem to začala v únoru 2020, huh), přečetla jsem celý Návrat do divočiny a Soběstačného. Z toho mám hodně dobrý pocit.

Na základě snu, který jsem měla (už si ho přesně nepamatuju), jsem dostala chuť vyrobit si náramek – takže mi druhá spolubydlící (ta, co mi oznámila, že i další 2 týdny bude u přítele…) dala materiál na výrobu. No nedopadlo to podle mých představ. Zabralo mi to hodinu a asi už chápu cenu rukodělných šperků. A na základě chuti pocítit ducha Vánoc nebo co… Jsem napekla malou várku lineckého. Aby to v bytě hezky provonělo.

Nakoupila jsem i druhou půlku dárků. Vlastně v pátek jsem seznala, že mám už pro každého něco. A vrhla jsem se na tvorbu cedulek. No. Následující týden se asi budu bavit obíháním Zásilkoven po centru Brna, protože před Vánoci dochází kapacity výdejních míst.

Asi nebylo úplně špatné takhle zpomalit. Nespěchat na lekce kytary, neplahočit se po nákupech, nevstávat na tréninky… Ten čas by se dal využít užitečněji – nějakými kurzy třeba. Ale myslím, že jsem se sebou i tak dost spokojená. Ale ano – i na Netflix jsem čas měla.

Jestli jste se chtě-nechtě dostali do karantény (nebo mého neoblíbeného slova – izolace), tak se držte. A dělejte věci. Kdy jindy, když ne teď? 🙂