Statistiky na Databázi knih mi ukázaly, že loňský rok měl, co se počtu přečtených knih tyče, stoupající tendenci. Zde výběr z mých hroznů – i těch nakyslých.
Roberto Bolaño – Třetí říše (4/5)
Třetí říši jsem na konci ledna 2021 přelouskala za 3 večery. Je to takový fiktivní deník Němce Uda, který tráví uondané dny ve Španělsku se svou přítelkyní. Její role tam je prakticky bezvýznamná, v půlce knihy odjede, zatímco Udo ve Špáňu zůstává. Tváří se, že čeká, až najdou tělo zesnulého známého, ve skutečnosti chce přefiknout majitelku hotelu, Frau Elsie. Jenže to vůbec není hlavní zápletka. On je Udo totiž šampionem v deskové hře Třetí říše a po tom, co jeho neslanánemastná přítelkyně odjede, máte plíživý pocit nevyhnutelného Udova zešílení – realita a sen má tak nezřetelné hranice hašišového oparu, že blouzníte s ním a čekáte na vysvobození. A to přijde – Udo hraje Třetí říši s pronajímatelem šlapadel, který má zálusk na nácky. To už Udo tuší, že když nevyhraje, vyřídí si to s ním jeho protivník tak, jako si to vítězové vyřizují s poraženými – zahájí proces s válečnými zločinci. Kniha se vlastně četla dost dobře.
Scarlett Thomas – Oligarchie (1/5)
Tohle bylo asi největší zklamání z celého roku. Od Scarlett Thomas mám ráda Konec pana Y, PopCo i Náš tragický vesmír. Když jsem objevila, že je venku další její kniha, byla jsem nadšená. Ale ouvej. Oproti jiným jejím knihám měl tento román roztříštěný příběh. Nebyla zde žádná pořádně rozepsaná scéna, která by měla hlavu a patu, postavy byly ploché, těžko uvěřitelné a ani s hlavní hrdinkou, dcerou ruského oligarchy, jsem se nemohla ani v jediný okamžik ztotožnit. Možná už je autorka stará na téma, které se točí kolem patnáctiletých holek. Kdyby příběh postavila na oligarchii a blokchainech a naroubovala ho podobně, jako to udělala v PopCo, asi by to pro mě byl intenzivnější literární i informační zážitek.
Are Kalvø – Hory peklo ráj (3,5/5)
Hory peklo ráj má docela špatná hodnocení. Má to být humorný reportážní cestopis. Takhle si představuji, že píše Zibura (kterého jsem nikdy nečetla). Já si špatné hodnocení vysvětluji tím, že kniha nalákala milovníky hor (mě nevyjímaje) a ti byli zklamaní, protože během prvních stran seznali, že autor je na druhé straně barikády. Snaží se pochopit, co jeho kamarádi mají na trajdání v horách a popisoval jeho pokusy o turistiku a glosoval ji. Ano, některé fóry se opakovaly a někdy zněly trochu na sílu. Ale já se tam poznávala a bavila jsem se. „Ne, není to daleko.“ (Dalších 15 km.) „My jsme to přešli za 5 hodin.“ (S pauzami ve skutečnosti za 7.) „Není to náročná trasa.“ (Jen vyplivneš plíce v posraném kamenitém svahu.)
George Orwell – Na dně v Paříži a Londýně (5/5)
V roce 2021 jsem přečetla tři Orwelly – poprvé klasiku 1984, Bože chraň aspidistru a Na dně v Paříži a Londýně. Orwell se dobrovolně mezi chudé lidi v ulicích vydal, aby s citem zprostředkoval jejich osudy. V první části povětšinou popisuje svou práci jakožto kuchyňského pomocníka v Paříži. Tvrdou, špinavou dřinu v podzemí drahých pařížských restaurací. V druhé polovině knihy odjíždí do Londýna, kde má od přítele konečně přislíbený výdělek. Ta ale nevyjde a on se pohybuje s ostatními bezdomovci po noclehárnách, které mají tvrdá pravidla, nejsou zadarmo a mnohdy se tam chudák ani nevyspí.
