Sedm dní v Bulharsku bez auta: dvě túry na hřebenech, horské městečko z 19. století, vodopád v Iskarské soutěsce a hodně pomalých vlaků. A mezi tím Sofie, město koček, minerálních pramenů a ljutenice.
Proč Bulharsko a proč Sofie
Bulharsko jsem si vymyslela tak trochu na poslední chvíli – letenky a plán jsem řešila týden před odletem. Zjišťovala jsem v práci, jestli se někdo chystá někam mezi květnovými státními svátky a skoro každý někam jel. Svátky vycházely na pátky, tak jsem si řekla, že si udělám volno taky.
Karta padla na Sofii, kde jsem nikdy nebyla. Celý týden jsem bydlela v jednom apartmánu a na výlety vyrážela vlakem nebo městskou dopravou. Sofie je ideální základna: hory má hned za městem a vlaky odsud jezdí do celé země.
Z letiště metrem a ubytování u nádraží
Z letiště jsem jela metrem rovnou do centra. Nejjednodušší doprava z letiště, jakou jsem kdy zažila, žádné hledání autobusů nebo domlouvání drahého taxi. Jízdenka se kupuje stejně jako v Brně: stačí přiložit kartu k terminálu při vstupu do metra (nebo v tramvaji) a jízdenka je přímo na kartě.
Bydlela jsem na ulici Rodopi, mezi Lvím mostem (Lavov most) a hlavním nádražím. Na vlak to bylo deset minut pěšky, což je skvělé, když se chcete přesouvat po Bulharsku vlakem. Byt jsem našla přes Booking a nadchl mě: celá kuchyň s pračkou, obývák a nahoře otevřené patro se dvěma ložnicemi. Měla jsem vlastní vchod i klíče a o majitelích jsem skoro nevěděla. Vyšlo mě to zhruba na 1 000 Kč za noc.
Den 1: první procházka Sofií
Přiletěla jsem už v osm ráno po třech hodinách spánku. Byla jsem domluvená, že si u hostitelky jen odložím batoh, protože check-in byl až od druhé hodiny odpoledne, ale paní Sveti už měla všechno připravené. Provedla mě bytem, přikyvovala jsem její bulharštině, které moc nerozumím, a pak mi ještě donesla buchtu.
Odpoledne jsem se prošla k nádraží, na Ženský trh (Ženski pazar), na oběd do Fabriky Dăga a po centru. Nakoupila jsem v Bille, kde mají obdivuhodný výběr ajvarů a ljutenic, tedy pomazánek z pečených paprik a rajčat.
Večer jsem nervózně sledovala předpověď. Přes noc v horách nasněžilo a já vůbec netušila, co mě nahoře čeká. Ale tak proto jsem tady, že?
Den 2: Černý vrch
První túra vedla na nejvyšší vrchol Vitoši, metrem a autobusem přímo ze Sofie. Na začátku května jsem šla sněhem až po lýtka a sestupovala přes kamenné řeky k Bojanskému vodopádu.
→ Černý vrch: hory nad Sofií v Bulharsku
Den 3: Koprivštica
Odpočinkový den. Do Koprivštice jsem jela těmi nejpomalejšími vlaky, jaké jsem v Bulharsku zažila. Jízdenku tam i zpět jsem koupila v okýnku na nádraží. Vlak odjížděl v 7:55 a v Koprivštici byl v 10:18. Na každý vlakový spoj tam čeká dodávka do městečka.
Koprivštica je malebné horské městečko s původními barevnými domy z 19. století, symbol bulharského národního obrození. V roce 1876 tu začalo Dubnové povstání proti Osmanské říši. Navštívila jsem Oslekův dům, vyšla k obří soše Georgiho Benkovského nad městem, toulala se uličkami a na oběd jsem si dala kjuftety (grilované masové kuličky), fazole, ljutenici, chleba a pivo Kamenica. Bylo toho hodně, nechala jsem si zbytek zabalit s sebou a pak o krabičku bojovala s psíky na nádraží. Toulavých psů jsem viděla v Bulharsku překvapivě málo, ne jako třeba v Albánii nebo Kosovu. Sofie je vyloženě kočičí město.
Než jsem odjela, koupila jsem si ještě marmeládu z růží. Bulharsko je pověstné růžovým olejem a růže tu dávají i do sladkostí, kosmetiky a likérů.
Večer po návratu do Sofie jsem zašla do restaurace Hadjidraganov’s Houses, kde vaří tradiční bulharská jídla v interiéru plném folkloru. Dala jsem si pečené jehněčí se salátem a malým opečeným toustíkem.
Den 4: Miale a Stará planina
Ranním rychlíkem do Pirdopu a odtud přes celý hřeben Zlatišsko-tetevenské planiny do Zlatice. Za celý den jsem nepotkala jediného člověka, zato stádo koní a jeden medvědí zadek mizející v borůvčí.
→ Stará planina: hřebenem přes Miale z Pirdopu do Zlatice
Den 5: galerie, minerálka a jehněčí
Den v Sofii. V Sofijské městské galerii (СГХГ) běžely dvě výstavy. Retrospektiva malířky Nadeždy Kutevy „Místa a rituály“ zabírala celé patro a byla úžasná: rytmické obrazy plné rodopských motivů, lidových rituálů a moře. Kuteva je dcera skladatele Filipa Kuteva, zakladatele slavného bulharského folklorního souboru. Druhá výstava, „Postaveno na geometrickém principu“, ukazovala geometrii v bulharském umění druhé poloviny 20. století: industriální linoryty Julije Minčeva, grafiky Nikolaje Stojanova a dobové politické plakáty.
U Centrálních lázní, kde je dnes Muzeum Sofie, jsem se zastavila u minerálních pramenů. Teplá voda tu teče zadarmo a místní si ji nabírají do lahví. Sofie stojí na termálních pramenech a lidé tu minerálku pijí běžně.
Zbytek dne patřil architektuře, suvenýrům, jehněčímu a kávě. Na oběd jsem si zašla do stylové restaurace Moma s tradičním jídlem. Obsluha mluví anglicky a ráda doporučí něco z lístku – já měla jasno. Na Balkáně mě vždycky zahřeje u srdce pečené jehněčí. Tady ho podávali s drob sarmou, rýží zapečenou s jehněčími játry a zalitou bulharským jogurtem – je to v Bulharsku tradiční jídlo na svátek sv. Jiří 6. května. Nakoupila jsem si pohledy a psala je u kávy v moderní kavárně Altruist. Za pár eur mi je pak přijala paní na poště.
Den 6: vodopád Skaklja u Bovu
Předposlední den jsem jela vlakem pochybné kvality do Iskarské soutěsky, do vesnice Bov. Odtud vede stezka k vodopádu Skaklja. Zvolila jsem kratší a strmější trasu. Vodopád byl slabý, protože bylo dost sucho, ale příroda kolem je moc krásná. Zpátky jsem musela stihnout vlak ve 13:31, takže jsem pořádně makala.
Trasa měla 15 km a 590 m stoupání (podle Stravy). Vlak jel přesně hodinu a byl to osobák, takže skoro všude zastavoval. Jízdenku tam jsem si koupila v pokladně v Sofii, jízdenku zpět ve vlaku u průvodčího, protože v Bovu není pokladna.
Den 7: Leninové na rozloučenou
Domů jsem letěla až po obědě, a tak jsem cestou na letiště ještě vystoupila z metra u Muzea socialistického umění. V zahradě stojí spousta soch z dob socialismu, včetně několika Leninů, a vstup do ní je zdarma. Uvnitř jsou za 5 eur k vidění dobové obrazy a agitační plakáty. Muzeum leží kousek od stanice metra G. M. Dimitrov na trase k letišti, takže se dá krásně stihnout i s batohem před odletem.
Vlaky v Bulharsku
Po okolí Sofie jsem jezdila hlavně vlakem a byl to zážitek sám o sobě.
- Jsou levné. Jízdenka ze Sofie do Pirdopu a zpět ze Zlatice stála 6,75 € (164 Kč) a koupila jsem ji online den předem. Jízdenka do Bovu a zpět mě stála 3,88 € (95 Kč).
- Jsou pomalé. Rychlík do Pirdopu jel na 80 kilometrů hodinu a půl. Do Koprivštice jsem jela ještě pomaleji.
- Mají atmosféru. Cílové stanice jsou na některých vagonech ručně nasprejované přes šablonu nebo napsané ručně cyrilicí.
- Místenka je spíš formalita. Své sedadlo jsem nenašla, sedla jsem si jinam a nikdo mě nevyhodil.
- Jezdí párkrát denně, takže si jízdní řád vždycky zkontrolujte předem a nechte si časovou rezervu.
- Mají různou kvalitu. Od moderních rychlíků po posprejované rozvrzané soupravy.
Jízdenky koupíte online na webu BDŽ.
Co ochutnat
- banica: slaný závin z tenkého těsta se sýrem a vejci, nejlepší k snídani
- kjuftety: grilované masové kuličky
- ljutenica a ajvar: pomazánky z pečených paprik, skvělý suvenýr domů
- jehněčí: pečené, třeba s drob sarmou (rýže zapečená s jehněčími játry) nebo jen se salátem
- pivo Kamenica a něco z místních craft beerů, například v Tap Local
- marmeláda z růží
- čubrica: bulharská saturejka, nejoblíbenější koření v zemi a teď i u mě doma
Na závěr
Bulharsko jsem si vymyslela týden před odletem a odvezla si z něj víc, než jsem čekala. Dvě túry, kde jsem celý den nepotkala člověka, medvěda v borůvčí, pomalé vlaky s ručně psanými cedulkami a Sofii, kde si člověk ráno dá banicu a odpoledne je ve sněhu ve dvou tisících metrech. Pořád na to myslím s trochou nostalgie a jsem si jistá, že se sem ještě vrátím. Třeba do Rily nebo Pirinu.
