Černý vrch: hory nad Sofií v Bulharsku

Na začátku května jsem v Sofii vystoupila z letadla a viděla, že na Vitoši leží sníh. Na Černý vrch, nejvyšší vrchol tohoto pohoří, jsem i tak druhý den vyrazila, i když nevěděla, co čekat.

Vitoša se zvedá přímo nad městem. Je to nejstarší přírodní park na Balkáně, založený v roce 1934, a na její nejvyšší vrchol se dá vyrazit pohodlně ze Sofie městskou dopravou.

Metrem a autobusem k chatě Aleko

Bydlela jsem kousek od centra, mezi hlavním vlakovým nádražím a Lvím mostem (Lavov most). Na začátek trasy jsem se dostala metrem na konečnou stanici Vitoša a odtud autobusem číslo 66 až k chatě Aleko (asi 1 800 m n. m.). Jízda trvá zhruba 45 minut.

Na zastávku busu jsem dorazila radši dřív. Hned vedle byla malá kavárna, tak jsem si v klidu dala banicu, bulharský slaný závin z tenkého těsta plněný sýrem a vejci, a cappuccino. Teprve pak jsem nastoupila do autobusu.

Za dědou na scestí

U chaty Aleko stojí cedule s panáčkem s holí a batůžkem a šipkou na Černý vrch, takže jsem věděla, že jdu správně. Pár metrů jsem šla za místním dědou. Šel odhodlaně a vypadal, že ví, kam jde. Když jsem si ale trasu ověřila v mapě, zjistila jsem, že jdeme na druhou stranu, než jsem si naplánovala. Vrátila jsem se a zamířila tam, kde jsem tušila značku.

Dostala jsem se na ni zkratkou přes sníh. Byl navátý, takže někde se šlo normálně, jinde byl po kotníky a místy jsem zapadla až po lýtka. Červeně značená trasa E4 na Černý vrch vede nahoru po sjezdovce. Tam už byly vyšlapané stopy a mezi sněhem tu a tam vykukovaly trsy trávy.

Ve svahu mě předběhly dvě místní ženy, podle všeho zkušené turistky. Jedna z nich šla po sněhu v sandálech. Boty měla v batohu a nahoře se přezouvala. Asi otužilkyně.

Výš jsem značku chvílemi ztrácela. Pěšina pod sněhem nebyla vidět, ženy pak zůstaly za mnou a já šla kus cesty spíš podle tušení. Pak se objevily orientační tyče s čísly. Bylo skvělé sledovat, jak se čísla snižují a já se blížím k vrcholu. Těsně pod ním, na pláních na hřebeni, kde foukalo, jsem viděla člověka na lyžích s padákem, který se nechal táhnout větrem. Vypadalo to hrozně cool.

Nahoře jsem uviděla i rozcestník a pochopila, kam vedla značka u chaty dole a kam šel děda: byla to zimní trasa oklikou. Ale já to vzala vzhůru do sjezdovky. Naštěstí se už oficiálně nelyžovalo.

Čaj na vrcholu

Na Černý vrch (2 290 m) jsem nakonec dorazila bez problémů. Stojí tu chata a v ní seděli lidé s běžkami a hůlkami. Dovnitř jsem nešla a dala si před chatou jen čaj z termosky. Přišlo mi to moc brzo na odpočinek a přede mnou byla ještě skoro celá trasa. Kousek od vrcholu stojí bílá kupole, která vypadá jako hvězdárna. Ve skutečnosti je to radar řízení letového provozu, který odsud sleduje letadla nad Bulharskem.

Sama dolů sněhem

Víc než výstupu jsem se bála toho, co bude za vrcholem. Lidi už jsem neviděla, jen sníh. Značení ale bylo vidět dobře. Pokračovala jsem po modré směrem k chatě Kumata, pod vrcholem Samara (2 103 m). Cestou stojí několik bivaků, jeden se jmenuje přímo Samara. Vypadal docela čistě. V létě a s vybavením bych si tam klidně ustlala.

Původně jsem chtěla od Samary pokračovat po červené doleva přes chatu Selimica a vrchol Ostrica. Ve sněhu jsem ale byla pomalejší, a tak jsem trasu zkrátila. Z původních 24 km jsem šla necelých 18.

Za celou cestu z vrcholu jsem potkala jedinou slečnu v protisměru. Pak už bylo pusto a prázdno. V lese jsem si pro jistotu povídala sama se sebou kvůli medvědům.

U místa Tri kladenci (Tři studánky) už skoro nebyl sníh. U chatičky s lavičkou jsem si dala na sluníčku svačinu a zahřála se. Kolem z ostrůvků sněhu vystrkovaly hlavičky šafrány. Bylo mi tam moc dobře a věděla jsem, že už je všechno v pořádku. I tady je bivak. Tahle oblast by stála za prozkoumání i na vícedenní přechod.

U chaty Kumata mě přivítaly dvě přítulné mourovaté kočky. Zastavila jsem jen na pár minut, abych je podrbala.

Kamenné řeky a Zlatnite mostove

Pod chatou Kumata jsem došla ke kamenným řekám. Svah tu pokrývají obří balvany, které jako by stékaly dolů do údolí. Největší kamennou řekou Vitoši jsou Zlatnite mostove neboli Zlatné mosty. Jsou dlouhé přes 2 km a široké až 150 m. Jméno mají podle zlatavých lišejníků na kamenech. Na Zlatných mostech je i spousta restaurací a dá se sem dojet autem.

Jak vznikly kamenné řeky?
Vitoša je tvořená tvrdou vyvřelou horninou syenitem. V dobách ledových ji mráz rozlámal na obří balvany a ty se během tisíců let pomalu posouvaly po svahu dolů do údolí. Jemnější materiál mezi nimi odnesla voda, zůstaly jen holé kameny.

Bojanský vodopád: jen pro trénované

Ze Zlatných mostů jsem pokračovala po zelené k Bojanskému vodopádu. Tam se cesta dělí na delší zelenou a kratší červenou. Šla jsem po červené. Na ceduli s cyrilicí někdo malou černou fixou připsal poznámku, že cesta je jen pro zkušené. Brzy jsem zjistila proč: je prudká, kamení je mokré a místy je technicky náročná, ale zvládnutelná.

Bojanský vodopád je s 25 metry nejvyšší na Vitoši a na začátku května byl plný vody. Byla to nádhera.

Do Bojany a zpátky do Sofie

Trasu jsem zakončila v Bojaně u Bojanského kostela. Ten je kvůli středověkým freskám zapsaný na seznamu UNESCO. Dovnitř jsem nešla, ale pokud budete mít čas, stojí za zastávku.

Kousek níž, na zastávce Bojansko chanče, jsem nastoupila na autobus 64 a jela zpátky k metru.

Zvládla jsem to i se sněhem a počasí bylo úžasné. Sníh a slunce na začátku května, to je paráda.