Miale: hřebenem Staré planiny z Pirdopu do Zlatice

Ranní rychlík ze Sofie, hřeben bez jediného člověka, stádo koní, šafrány ve sněhu a medvědí zadek mizející v borůvčí. Přechod Zlatišsko-tetevenské planiny přes vrchol Miale.

Ranním rychlíkem do Pirdopu

Ve středu 6. května 2026 jsem vyrážela v šest ráno ze sofijského hlavního nádraží. Jízdenku jsem si koupila večer předtím online. Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat: byla ještě tma a nohy mě bolely z túry na Černý vrch, kterou jsem šla o dva dny dřív. Ale jako vždycky jsem se odhodlala.

Před odjezdem jsem si v nádražní pekárně koupila ještě teplou banicu za 2 eura. V 6:10 přijel rozhrkaný bulharský rychlík, který podle cedulky jel až do Burgasu. Lidí v něm bylo docela dost. Místenku jsem sice měla, ale své sedadlo jsem nenašla, tak jsem si sedla jinam a čekala, jestli mě někdo vyhodí. Nevyhodil. Pirdop je od Sofie autem jen asi 80 km, ale rychlík nebyl úplně rychlý a v Pirdopu jsem byla až o půl osmé.

Lesem k chatě Paskal

Pirdop je malé, celkem obyčejné městečko. Svou trasu jsem začínala před osmou ráno. Asi 800 metrů jsem šla ulicí, pak jsem prudce odbočila doleva a napojila se na modrou trasu Pirdop – Kosica přes chatu Paskal. Nejdřív to šlo po rovině, za mostem přes říčku Slavci začalo stoupání březovým lesíkem.

Překvapilo mě, kolik je tu turistických přístřešků. Na šesti kilometrech od nádraží k chatě Paskal jsem jich v kopci napočítala sedm, některé i s krbem. Podle cedule je před lety postavili z nějakého evropského fondu. Stoupání je docela prudké, ale zvládnutelné.

Chata Paskal vypadá spíš jako soukromá. Někdo tam byl, pozdravili jsme se a zpoza plotu na mě štěkal jejich pes.

Medvědí zadek v borůvčí

Chata Paskal stojí přesně na hranici lesa a horských luk s borůvčím a nízkými keříky. Je to přesně místo, kde si říkáte, že by tu mohl být medvěd. Původně jsem chtěla jít přímo na vrchol Kosica (2 000 m), ale ten je od chaty 2,5 km a dalších 640 výškových metrů. Nakonec jsem odbočila doleva po modré do sedla.

Od chaty jsem každé tři kroky ťukala hůlkami o sebe a povídala si sama se sebou. Pod vrcholem se na louce v dálce páslo stádo koní. Pak jsem se v jednu chvíli otočila a uviděla chlupatý medvědí zadek, jak utíká do borůvčí! To jsem opravdu znervózněla. Podle toho, co jsem si předtím přečetla, se tu medvědi s lidmi moc nepotkávají a jsou spíš plaší. Ten můj mě zjevně slyšel a raději zmizel.

Hřebenem přes Miale

V sedle mezi Kosicou a Miale jsem se napojila na červenou hřebenovku. Celá oblast podle mapy patří k Národnímu parku Centrální Balkán. Hřeben je otevřený na obě strany: na jih do údolí k Pirdopu a Zlatici, na sever k vesnicím a dál k městu Etropole.

I na začátku května tu ležely zbytky sněhu a kolem kvetla spousta šafránů. Ve sněhu byly stopy jelenů a možná i vlků nebo psů. Hřeben je značený černožlutými tyčemi s čísly. Slouží jako zimní značení, aby byla i v mlze vidět vždy ta další, a čísla pomáhají horské službě najít člověka, který potřebuje pomoc. Mezi skalnatými vrcholky je i Miale (1 803 m).

Za celý den na hřebeni jsem nepotkala ani jednoho člověka.

Dolů k chatě Svišti plaz

Z Miale jsem sešla do dalšího sedla. Před sebou jsem měla vrchol Goljama Zanoga (1 819 m), ale odbočila jsem doleva po modré k chatě Svišti plaz, pojmenované po nedalekém vrcholu. Název mě bavil celou cestu. Bulharsky Свищи плаз znamená volně „svištící svah“. Chata byla zavřená. Je u ní pramen a přístřešek, ale nikdo tam nebyl. 6. května je v Bulharsku státní svátek, den svatého Jiří, takže možná proto. Místo lidí se ale na loučce, přímo mně v cestě, pásl koník. Sáhnout na sebe nenechal, ale úplně v klidu mě nechal kolem sebe projít.

Klesání bolelo. Od chaty vede žlutá trasa listnatým lesem, v němž bylo přes spadané listí dobře vidět. Vesnice jsou daleko, a tak jsem i tady myslela na medvědy. Naštěstí nic. Cestu mi protnulo jen několik lesních vodopádů.

Pes, krávy a Zlatica

Níž se páslo stádo krav a vyřítil se na mě malý pes, který je hlídal. Pastevce jsem neviděla, byl nejspíš za horizontem. Pes štěkal a vyjížděl, já ťukala hůlkami a odháněla ho. Nezaútočil, jen chránil své stádečko.

Na nádraží se zrzavým psem

Pak jsem sešla do Zlatice a v půl šesté jsem byla na nádraží. Vlak jel až v 18:58, takže jsem skoro hodinu a půl čekala. Sedla jsem si do bývalé kašny, překvapivě pohodlné, a přišel za mnou velký zrzavý pes. Vrtěl ocasem a nechal se hladit. Zpáteční vlak nebyl vůbec rychlý, zastavoval ve všech městech a do Sofie jsem dorazila až ve 20:50, se setměním.