Víkend na Semmeringu: skály, železnice a výhledy na Rax

Semmeringskou dráhu zná spousta lidí z okna vlaku: tunely, viadukty, skály. Málokdo ale ví, že se kolem ní dá krásně chodit – a nemusíte být ani šotouš, abyste si to užili. Strávila jsem tu narozeninový víkend: v sobotu jsem se podívala na nejslavnější viadukt shora, v neděli zespoda a v pondělí zblízka.

Den 1: Narozeninový cheesecake na 20-Schilling-Blicku

Na vyhlídku jsem se dostala vlastně náhodou. Ubytovala jsem se v Breitensteinu v gasthausu Blunzenwirt, což v překladu znamená zhruba „U jelitáře“, dala si chvíli pauzu a pak se šla projít – s narozeninovým cheesecakem v ledvince. Původně jsem chtěla na druhou stranu údolí, na Weinzettlwand. Kousek od ubytování jsem ale uviděla značku k vyhlídce, otočila se a šla po zelené do hodně prudkého kopce. Nevěděla jsem, co mě po kilometru a půl nahoře čeká, ale bylo to úžasné.

Z vyhlídky je vidět viadukt Kalte Rinne – 184 metrů dlouhý a 46 metrů vysoký – se skalní stěnou nad ním a v dálce Rax a Schneeberg. Právě tenhle pohled byl na staré dvacetišilinkové bankovce, která platila do roku 1989. Na její přední straně byl Carl von Ghega, inženýr, který dráhu v polovině 19. století postavil.

Na vyhlídce stojí malá kovová krabice s průzorem, která se směrem od pozorovatele rozšiřuje. Uvnitř jsou zrcadla, takže když do ní koukáte, vidíte hory nahoře, dole i po stranách – a přímo před sebou obraz z bankovky. Na lavičce jsem si pak dala svůj narozeninový cheesecake a teplý čaj.

Bylo to ale moc krátké, tak jsem pokračovala ještě asi 600 metrů na rozhlednu Doppelreiterwarte a podívala se z ní i na druhou stranu údolí. Zpátky jsem šla podobnými pěšinkami a odbočila ještě k Heidenkogelu, kde je v mapě další výhled. Vede tam neznačená cesta, po které už se moc nechodí – stojí tam rozbité, sešlé lavičky, takže tam kdysi nejspíš bývala značka. Kousek za vrcholem je ale krásný výhled, opět na viadukt. Trochu jsem se prodírala křovím, ale pak jsem se napojila zpátky na zelenou a vrátila se k Blunzenwirtu.

Rax, který je odtud vidět, byl už tradičně na konci října pod první tenkou vrstvou sněhu a hezky doplňoval výhledy.

Den 2: Okruh přes Luckerte Wand a pod viadukt Krauselklause

Brzy ráno se posunul čas o hodinu zpět, takže jsem se moc dobře vyspala a zároveň vyšla relativně brzo – v půl osmé. První dva kilometry vedou po asfaltce Kalte-Rinne-Straße. Bylo to trochu úmorné, ale v neděli tu není skoro žádný provoz – potkala jsem jediné auto. Cesta stoupá tak mírně, že to člověk nepozná. Až když jsem se u rozcestníku otočila, zjistila jsem, že jsem vlastně vyšla kopec. Bylo mi v softshellce teplo, ale námahu jsem necítila vůbec.

Na rozcestníku jsem odbočila na lesní štěrkovou cestu Talhofstraße a po necelých čtyřech kilometrech došla do Talhofu. Je to osada o pár domech s jezírkem a pramenem. V prameni se chladily skleněné lahve od piva – podle mě to funguje podobně jako lesní bar, ale možná to jen byly zapomenuté sklenice z léta. Já jsem si dala na lavičce jen čaj a zbytek narozeninového cheesecaku.

Z Talhofu jsem pokračovala po žluté kolem dřevěné kapličky až k usedlosti Schneiderhofer. Tady pozor: místní barevné značení už je hodně staré, na kůře stromů vybledlé a popraskané, takže je dobré mít s sebou mapu a kontrolovat ji. U usedlosti jsem se napojila na modrou a klesala do údolí Weißtal. Odtud jsem odbočila na žlutou Hahnkogelstraße, kolem lovecké chaty s jelení lebkou. Cesta vede pod Hahnkogelem, kousek od něj jsem se napojila na červenou.

Luckerte Wand: skrz skálu na vyhlídku

Hlavním bodem dne byla Luckerte Wand (1 128 m). U skály je lavička a hlavně skalní průchod na druhou stranu. Neodolala jsem a prolezla ho: má jen pár metrů, nahoru vede dřevěný žebřík a dolů zase žebřík. Uvnitř je tma, tak jsem si hole odložila a vzala je zase až dole. S opatrností to zvládne každý.

Na druhé straně jsem chtěla pokračovat doprava. Je tam naznačená pěšina, kterou ukazuje i mapa, ale vůbec není průchozí: popadané stromy a hodně prudký svah. Vrátila jsem se tedy tunelem zpátky. Teprve pak jsem si všimla, že červená značka vede kolem skály, ne skrz ni. Kdo průchodem nepoleze, prostě jde dál podél stěny. A kdo poleze, ať se na druhé straně dá doleva, skálu obejde a vrátí se do výchozího bodu.

Od tohohle místa jsem začala potkávat lidi, do té doby nikoho. Nad skálou je vyhlídka s lavičkou a vrcholovou knihou a zase ta kovová krabice s průzorem na Rax a Schneeberg. Tahle je bohužel zevnitř polepená nálepkami, takže kouzlo zrcadel trochu kazí. Výhled ale krabičku nepotřebuje.

Po zelené jsem šla chvíli po hřebeni mezi borovicemi a skalami. Hodně mi to atmosférou připomnělo Broumovsko. Pak jsem sestoupila na červenou do Orthofu, malé osady v sedle.

Pod viaduktem Krauselklause

Z Orthofu jsem šla po červené po silnici až ke kříži, kde začíná trasa Pfeffer-Steig. V mapě značená není, ale stojí tam rozcestníky. Vede údolím přímo pod viadukt Krauselklause a já chtěla vidět železnici i zespoda. Od jednoho rozcestníku je prudké klesání korytem potoka, které bylo ale úplně suché.

Pod viaduktem jsem prošla a uviděla něco, co z vlaku ani z vyhlídky nevidíte: mezipatro viaduktu. Je to prázdný prostor trochu připomínající umyvadlo, kde voda po mírně šikmých stěnách stéká doprostřed a odtéká dolů, aby se nehromadila. Pak jsem vyšla zpátky na Kalte-Rinne-Straße a došla k Blunzenwirtu.

Semmeringskou dráhu mám tedy prozkoumanou z vlaku, shora i zespoda.

Den 3: Podél trati a po hřebeni na špecle

Poslední den jsem vyšla kolem půl deváté v mrholení. Po zelené jsem šla nahoru směrem k nádraží, ale místo k vlaku jsem pokračovala dál podél trati. Zelená tu vede po Bahnwanderwegu, turistické stezce podél Semmeringské dráhy, kterou značí cedule s viaduktem a lokomotivou.

A měla jsem štěstí. Během dvaceti, třiceti minut kolem mě čtyřikrát projel vlak, většinou railjety, které tu nikde nestaví a jen prosviští tunelem nebo po viaduktu. Měla jsem z toho obrovskou radost. Kdo má rád železnici, nebo ji rovnou fotí, tady bude mít žně.

Za Rumplergrabenem, soutěskou se stejnojmenným viaduktem a krásným výhledem na projíždějící vlaky, jsem se napojila na žlutou a stoupala do kopce. Tady je to trochu matoucí: na rozcestí stojí cedule, že jde o soukromou cestu, a žlutá značka je místy přemalovaná. Soukromá cesta ale vede jen k domku vpravo a žlutá tudy normálně pokračuje. Prošla jsem bez problému. Kus se jde po silnici až na Kreuzberg k výklenkové kapli a hostinci Polleres, který měl zavřeno. U kaple jsem si na lavičce dala čaj. Je tu i zastávka autobusu Semmering–Rax.

Odtud jsem pokračovala po červené po hřebeni v tisíci metrech. Foukal studený vítr a v dálce byl vidět Rax: na vrcholcích bílá mlha a sníh, pod nimi skály a žluté stromy. Krásná kombinace barev. Přes Totenberg, kde stojí přístřešek, Sommerhöhe a Kreuzberg (1 084 m) jsem došla ke Speckbacher Hütte. Mimochodem, přístřešků tu je na tak turistickou oblast překvapivě málo. Rakušané lidi spíš vodí do chat.

Na chatě jsem si dala sýrové špecle se zeleninovým salátem a citronový radler. Dohromady za 20 eur. Není to málo, ale porce byla poctivá. Jen jsem musela vždycky čekat na jediného číšníka, který mluvil anglicky, a to i s placením. Myslím, že bych „Spätzle und Radler“ a dvacet eur na stole zvládla, ale nechtěli to jinak.

Z chaty vede modrá prudce dolů zpět do Breitensteinu, ohradou pro krávy, které už byly na zimu zavřené. Přes nádraží jsem došla k železničnímu přejezdu a během pěti minut u závor projely tři vlaky. Po zelené jsem se pak vrátila k Blunzenwirtu.

Mini slovníček z rakouských rozcestníků

Německy nemluvím, ale na rakouských rozcestnících jsem se naučila poznávat pár slov, bez kterých se člověk v horách neobejde. Většina názvů se skládá z kousků jako stavebnice: Weiß-tal je Bílé údolí, Hahn-kogel Kohoutí kopec a Pass-höhe nejvyšší bod průsmyku. Stačí znát pár základních a rozcestník najednou dává smysl. Jen pozor na jednu zradu: Höhe je výšina, ale Höhle jeskyně – jedno písmeno a jste jinde.

Krajina a hory

• Blick / Blickplatz – výhled (20-Schilling-Blick)
• Aussicht – vyhlídka
• Warte – rozhledna (Doppelreiterwarte)
• Höhe – výšina, návrší (Stojerhöhe)
• Passhöhe – nejvyšší bod průsmyku
• Kogel – kopec, typicky rakouský výraz (Hahnkogel, Heidenkogel)
• Wand – skalní stěna (Luckerte Wand)
• Tal – údolí (Weißtal)
• Graben – úzké údolí, strž
• Klamm / Klause – soutěska, úžina (Krauselklause)
• Höhle – jeskyně