Zimní hory mají své kouzlo. Krajina spí pod sněhem a občas, když je opravdová zima, je slyšet praskat mráz… Mám a zároveň nemám ráda zimní hory. Je to krásná podívaná, není tolik turistů, a když se pak člověk po těch kilácích posadí do chaty a dá si polívku, je mu hrozně krásně. Na druhou stranu chůze sněhem dovede být náročná a vysilující, a když nejste správně oblečeni, můžete slušně mrznout.

Hřeben Javorníků
 


I proto jsem si tuto trasu naplánovala původně 20kilometrovou. Na Vsetíně jsem přesedla na autobus, jenže jsem se blbě podívala, a on mě místo do Podťaté odvezl do areálu Pod javorem v Leskovém. Haha, sranda. Co teď?

Vracím se 2,5 km zpátky do Leskového a odbočuji vlevo. Jdu kolem minipivovaru Pod Pralesem a držím se cyklotrasy č. 6020/4 až k rozcestníku Pod Bařinkou, který je skoro 6 km od mého výchozího bodu. Cesta je klidná a pohodová. Ve sněhu je stopa od auta, takže se jde docela dobře a vůbec nikoho nepotkávám. Kdo by tady taky co dělal?

  

Po 100 metrech se ale musím vrhnout do sněhu a sejít z kopce do Podťaté. Taky už žádná stopa není a oceňuji sněhové návleky, které mi dala mamka kdysi k Vánocům. Nebýt nich, tak mám boty plně sněhu. Po 7,5 kilometrech se konečně dostávám do místa, kde jsem původně chtěla túru začít – Podťaté/Světlá. Jdu po modré značce kolem kaple Panny Marie a zvolna stoupám. Trasa tudy vede po silnici, ale žádný velký provoz tady není.

Kaple Panny Marie v Podťaté

Po asi 3 kilometrech stoupání se dostávám do lyžařského střediska Kasárne. Mám v nohách 10 km a díky zacházce jsem teprve v 1/3 cesty. Sedám si na chvíli v chatě Bačkárka, poroučím si pivo a kyselicu a doplňuji energii na vrcholový výstup.

Na rozcestí Butorky se napojuji na Naučnou stezku Javorníky a už jistojistě mířím k nejvyššímu vrcholu – Velkému Javorníku s 1071 m n. m. Stále jsem překvapená, že nikdo nejde stejnou trasou. Po necelých 2 km se dostávám k vrcholku, kde se hrdě podepisuji do knihy a kochám se výhledem na hřeben. Mlha se tady přes něj mohutně převaluje. Chvíli to vypadá na sněhovou smršť, chvíli je úplně jasno. Dechberoucí podívaná.

Velký Javorník

Tady konečně potkávám nějaké lidi. Střídavě se předbíhám se skupinkou tří běžkařů. Dobíhám je pokaždé, když popíjí čaj, a udiveně kvitují moje tempo. Opravdu se neflákám a snažím se šlapat. Předjela mě rolba, která upravila hodně širokou stopu, takže se nemusím po kolena brodit sněhem ze strachu z běžkařů. Tihle jsou ale v pohodě. Nabízí mi pleskačku a prohodíme slovo. Právě v horách si často máte s lidmi co říct, protože vás spojuje tahle vášeň ke zdolávání vrcholů a posouvání svých hranic.

Kroky mě vedou k rozhledně Stratenec. V 1055 metrech je to nejvýše položená rozhledna na Slovensku. Zajímavý je tady památník s deskou a třemi kříži z roku 1969. Na desce je vytesáno: Dne 3. května 1945 při osvobozování Velkých Karlovic zde na Ztracenci padli dva neznámí příslušníci 1. Čs. armádního sboru a Andrej Rabčan, narozen 9.11.1922 v Drabsku.

Stratenec

Pokračuji přes sedlo Bukovina směrem k Malému Javorníku. Cestou míjím pár dobře vypadajících přístřešků zakrytých ze 3 stran a se zkosenou střechou. Fajn na letní toulání jen se spacákem.

Z Malého Javorníku lze pokračovat na Kohútku, odkud jezdí autobusy, a odkud se sem v přívětivém počasí hrnou davy turistů. Já odbočuji ve Frňovském sedle na žlutou směrem Karolinka. Sestup je to zdlouhavý a brzy se začne stmívat. Před vodní nádrží Karolinka mám v nohách 25 kilometrů a smráká se. Cesta kolem nádrže není vůbec, ale vůbec příjemná. Les je pokrytý sněhem a mám pocit, že mě někdo sleduje. Působí to na mě jako místo, kam si mafie jezdí vyřizovat účty. Dávám se do pomalého běhu a do chůze přecházím nad malou vodní elektrárnou. Někdo na druhé straně přehrady pouští světlice, líbí se mi to. Čas ale běží a rychle sestupuji do městečka. Jak jsem se bála – na vlak čekám půl hodiny a klepu se zimou. Za sebou 30 ne úplně plánovaných kilometrů, ale túra stála za to! 🙂

Mou trasu najdete tady v mapě: https://mapy.cz/s/metorugafa

Vodní nádrž Karolinka

 

 

 

 

Z Kasárne na Javorníky
 
Někde v lese 🙂