Nejkrásnější beskydská hřebenovka: Javorníky v zimě

Zimní hory mají své kouzlo. Krajina spí pod sněhem a občas, když je opravdová zima, je slyšet praskat mráz… Mám a zároveň nemám ráda zimní hory. Je to krásná podívaná, není tolik turistů, a když se pak člověk po těch kilácích posadí do chaty a dá si polívku, je mu hrozně krásně. Na druhou stranu chůze sněhem dovede být náročná a vysilující, a když nejste správně oblečeni, můžete slušně mrznout.

Špatným autobusem do Leskového

I proto jsem si tuto trasu naplánovala původně 20kilometrovou. Na Vsetíně jsem přesedla na autobus, jenže jsem se blbě podívala, a on mě místo do Podťaté odvezl do areálu Pod Javorem v Leskovém. Haha, sranda. Co teď?

Vracím se 2,5 km zpátky do Leskového a odbočuji vlevo. Jdu kolem minipivovaru Pod Pralesem a držím se cyklotrasy č. 6020/4 až k rozcestníku Pod Bařinkou, který je skoro 6 km od mého výchozího bodu. Cesta je klidná a pohodová. Ve sněhu je stopa od auta, takže se jde docela dobře a vůbec nikoho nepotkávám. Kdo by tady taky co dělal?

Sněhem do Podťaté

Po 100 metrech se ale musím vrhnout do sněhu a sejít z kopce do Podťaté. Taky už žádná stopa není a oceňuji sněhové návleky, které mi dala mamka kdysi k Vánocům. Nebýt jich, tak mám boty plné sněhu. Po 7,5 kilometrech se konečně dostávám do místa, kde jsem původně chtěla túru začít – Podťaté/Světlá. Jdu po modré značce kolem kaple Panny Marie a zvolna stoupám. Trasa tudy vede po silnici, ale žádný velký provoz tady není.

Kyselica na Kasárni

Po asi 3 kilometrech stoupání se dostávám do lyžařského střediska Kasárne. Mám v nohách 10 km a díky zacházce jsem teprve v 1/3 cesty. Sedám si na chvíli v chatě Bačkárka, poroučím si pivo a kyselicu a doplňuji energii na vrcholový výstup.

Na rozcestí Butorky se napojuji na Naučnou stezku Javorníky a už jistojistě mířím k nejvyššímu vrcholu – Velkému Javorníku s 1071 m n. m. Stále jsem překvapená, že nikdo nejde stejnou trasou. Po necelých 2 km se dostávám k vrcholku, kde se hrdě podepisuji do knihy a kochám se výhledem na hřeben. Mlha se tady přes něj mohutně převaluje. Chvíli to vypadá na sněhovou smršť, chvíli je úplně jasno. Dechberoucí podívaná.

Velký Javorník a běžkaři

Tady konečně potkávám nějaké lidi. Střídavě se předbíhám se skupinkou tří běžkařů. Dobíhám je pokaždé, když si dávají pauzu na čaj, a udiveně kvitují moje tempo. Opravdu se neflákám a snažím se šlapat. Po několikátém setkání mi nabídnou pleskačku a prohodíme pár slov. Právě v horách si s lidmi často máte co říct, i když se vidíte poprvé. Spojuje vás stejná vášeň pro zdolávání vrcholů a posouvání vlastních hranic.

Kroky mě vedou k rozhledně Stratenec. Zajímavý je tady památník s deskou a třemi kříži z roku 1969. Na desce je vytesáno: Dne 3. května 1945 při osvobozování Velkých Karlovic zde na Ztracenci padli dva neznámí příslušníci 1. Čs. armádního sboru a Andrej Rabčan, narozen 9. 11. 1922 v Drabsku.

Pokračuji přes sedlo Bukovina směrem k Malému Javorníku. Cestou míjím pár dobře vypadajících přístřešků zakrytých ze 3 stran a se zkosenou střechou. Fajn na letní toulání jen se spacákem.

Za tmy kolem Karolinky

Z Malého Javorníku lze pokračovat na Kohútku, odkud jezdí autobusy, a odkud se sem v přívětivém počasí hrnou davy turistů. Já odbočuji ve Frňovském sedle na žlutou směrem Karolinka. Sestup je to zdlouhavý a brzy se začne stmívat. Před vodní nádrží Karolinka mám v nohách 25 kilometrů ve sněhu a smráká se. Cesta kolem nádrže není vůbec, ale vůbec příjemná. Les je pokrytý sněhem a mám pocit, že mě někdo sleduje. Působí to na mě jako místo, kam si mafie jezdí vyřizovat účty. Dávám se do pomalého běhu a zpět do chůze přecházím až nad malou vodní elektrárnou. Někdo na druhé straně přehrady pouští světlice, líbí se mi to.

Čas ale běží a rychle sestupuji do městečka. Jak jsem se bála – na vlak čekám půl hodiny a klepu se zimou. Za sebou 30 ne úplně plánovaných kilometrů, ale túra stála za to!

Zimní Beskydy mám ráda i v menším měřítku – třeba když jsem kdysi mezi svátky vyrazila na Ondřejník a Skalku.