Pondělí 23. prosince. Je 5:40 a já vysedám z vlaku na zastávce v Rajnochovicích. Samotná obec Rajnochovice přitom leží od stanice asi 2,5 km po silnici.
Chvíli čekám, než mi Garminy zachytí GPS signál a vyrážím směrem k Podhradní Lhotě. Je tma, pracovní den, jdu po silnici, musím si tedy dávat pozor na auta. Za autobusovou zastávkou, kde se už shromažďují lidé, ale mizím mezi domky a mířím vzhůru, stále po zelené turistické značce. Mým prvním cílem je Kelčský Javorník.
Velmi obtížně průchozí úsek
Jsem člověk, který někdy obtížně odhaduje rizika. Když tedy v aplikaci Mapy.cz vidím vykřičník s popiskem „Velmi obtížně průchozí úsek zeleně značené turistické trasy ‒ cesta zapadaná stromy“, představuji si pár popadaných kmenů, které snadno přeskáču.
Je něco po šesté ranní, stále tma, prší a já v kopci od rozcestníku k zřícenině Zubříč potkávám první spadlý kmen. Hop a jsem na druhé straně. Pohoda. Další. A další… A další… Pěšina se ztrácí, turistická značka už dávno viditelná není, stromy jsou ve svahu skáceny, jako by se tady nějakému obrovi vysypala krabička sirek.
V ruce třímám telefon s mapou a ujišťuji se, že jsem stále přibližně na původní trase. Lituji, že jsem to nakonec nevzala oklikou, ale vracet se mi už nechce. Snažím se pokračovat dál. Mokré kmeny a kořeny kloužou, některá místa jsou těžce průchozí. Ve dvou momentech se točím na místě a hledám alternativní trasu. Když málem sklouznu ze srázu, zpomaluji a každý krok dvakrát zvažuji.
Při výstupu do kopce je mi hlavně smutno ‒ mám tohle místo ve vzpomínkách z prvního výšlapu na rozhlednu s kamarádkou Magdou, kdy krajina spala pod sněhem a všude kolem byly stromy. Jsem ráda, že je tma a nevidím tu spoušť.
Na hřeben se dostávám v momentě, kdy se už trochu rozednělo. Schovávám čelovku do batohu a stále po zelené přicházím k přístřešku Pod Černou bařinou, kde si nalévám horký čaj a ukusuju svačiny. Pokud byste chtěli alternativu výstupu na tohle místo, tak přímo sem k přístřešku vede žlutá značka z Rajnochovic, z části nazvané Rosošné.
Protože kolem Holubovy chaty probíhala těžba, brodím se blátem. Naštěstí mám vyšší boty, které mi celou dnešní trasu hodně ulehčují. Jakmile vystoupám ještě kousek výš, vcházím do úplně jiné krajiny. Vítá mě zasněžený les a pár poletujících vloček sněhu. Mám radost jako malé dítě.
Na vrcholku Kelčského Javorníku je mlha, že by se dala krájet. Lehce zklamaně zjišťuji, že v bedýnce není nic na zahřátí, škoda, panáček slivovice by právě teď bodl. Abych nevychladla, moc se nezdržuji a pokračuji dál. U památníku Ladislava Jaroše, čestného občana Holešova, mám zabočit na žlutou, ale ještě kousek jdu po zelené, takže se vzápětí zvesela vracím do kopce a konečně správně odbočuji. Z prudkého kopce se nejde nic moc, mokré listí klouže, propadám se do rozmočené půdy.
 |
| Rozhledna na Kelčském Javorníku |
To bych nebyla já, kdybych se 100% držela turistického značení. Takže za rozcestníkem Humenec, jehož odbočka vede k partyzánskému bunkru, se vydávám po neznačené lesní cestě vpravo, až končím někde, kde cesta už ani nevede. Jdu nadivoko lesem a zpívám si písničku People get lost od Kafka bandu. Nakonec se ale najdu a les mě vyplivne na Naučné stezce Hostýnské vrchy.
Mířím dolů, přeběhnu cestu a čeká mě poslední výstup dnešního dne. Svatý Hostýn. Nepovoluji v tempu, dokud mě červená značka nedovede k jednomu ze zastavení křížové cesty Dušana Jurkoviče, kde si jakožto znavený poutník, nalévám trochu čaje a volám tatíkovi, že jsem zde. Jsme totiž domluvení, že pro mě přijede do 3 kilometry vzdálené vesničky.
 |
| Nepodceňujte dobře míněná doporučení… 🙂 |