Pondělí 23. prosince 2019. Je 5:40 a já vysedám z vlaku na zastávce Rajnochovice (pozn.: V prosinci 2021 se zastávka přejmenovala na Podhradní Lhota).
Chvíli čekám, než mi Garminy zachytí GPS signál a vyrážím směrem k Podhradní Lhotě. Je tma, pracovní den, jdu po silnici, musím si tedy dávat pozor na auta. Za autobusovou zastávkou, kde se už shromažďují lidé čekající na autobus, který je odveze na jejich poslední předvánoční šichtu, mizím mezi domky a mířím vzhůru po zelené turistické značce. Mým prvním cílem je Kelčský Javorník.
Velmi obtížně průchozí úsek
Jsem člověk, který někdy obtížně odhaduje rizika. Když tedy v aplikaci Mapy.cz vidím vykřičník s popiskem “Velmi obtížně průchozí úsek zeleně značené turistické trasy ‒ cesta zapadaná stromy”, představuji si pár popadaných kmenů, které snadno přeskáču.
Je něco po šesté ranní, stále tma, prší a já v kopci od rozcestníku k zřícenině hradu Zubříč potkávám první spadlý kmen. Hop a jsem na druhé straně. Pohoda. Další. A další… A další… Pěšina se ztrácí, turistická značka už dávno viditelná není, stromy jsou ve svahu skáceny, jako by se tady nějakému obrovi vysypala krabička sirek.
V ruce třímám telefon s mapou a ujišťuji se, že jsem stále přibližně na původní trase. Lituji, že jsem to nakonec nevzala oklikou, ale vracet se mi už nechce. Snažím se pokračovat dál. Mokré kmeny a kořeny kloužou, některá místa jsou těžce průchozí. Ve dvou momentech se točím na místě a hledám alternativní trasu. Když málem sklouznu ze srázu, zpomaluji a každý krok dvakrát zvažuji.
Při výstupu do kopce je mi hlavně smutno ‒ mám tohle místo ve vzpomínkách z prvního výšlapu na rozhlednu s kamarádkou Magdou, kdy krajina spala pod sněhem a všude kolem byly stromy. Jsem i trochu ráda, že je tma a nevidím tu spoušť.
Na hřeben se dostávám v momentě, kdy se už trochu rozednělo. Schovávám čelovku do batohu a stále po zelené turistické značce přicházím k přístřešku Pod Černou bařinou, kde si nalévám horký čaj a ukusuju svačiny. Pokud byste chtěli alternativu výstupu na tohle místo, tak přímo sem k přístřešku vede žlutá značka z Rajnochovic, z části nazvané Rosošné.
Protože kolem Holubovy chaty probíhala těžba, brodím se blátem od těžké techniky. Naštěstí mám vyšší boty, které mi celou dnešní trasu hodně ulehčují. Jakmile vystoupám ještě kousek výš, vcházím do úplně jiné krajiny. Vítá mě zasněžený les a pár poletujících vloček sněhu. Mám radost jako malé dítě.
Kelčský Javorník
Na vrcholku Kelčského Javorníku je mlha, že by se dala krájet. Kontroluji bedýnku nedaleko rozhledny, kde se občas skrývá něco na zahřátí. Prázdno. Abych nevychladla, moc se zde nezdržuji a pokračuji dál. U památníku Ladislava Jaroše, čestného občana Holešova, mám zabočit na žlutou, ale zamyšleně pokračuju po zelené, takže se vzápětí zvesela vracím do kopce a konečně správně odbočuji. Z prudkého kopce se nejde nic moc, mokré listí klouže, propadám se do rozmočené půdy.
To bych nebyla já, kdybych se 100% držela turistického značení. Takže za rozcestníkem Humenec, jehož odbočka vede k partyzánskému bunkru, se vydávám po neznačené lesní cestě vpravo, až končím někde, kde cesta už ani nevede. Jdu nadivoko lesem a zpívám si písničku People get lost od Kafka bandu. Nakonec se ale najdu a les mě vyplivne na Naučné stezce Hostýnské vrchy.
Mířím dolů, přeběhnu cestu a čeká mě poslední výstup dnešního dne. Svatý Hostýn. Nepovoluji v tempu, dokud mě červená značka nedovede k jednomu ze zastavení křížové cesty Dušana Jurkoviče, kde si jakožto znavený poutník nalévám trochu čaje a volám tatínkovi, že jsem zde. Jsme totiž domluvení, že pro mě přijede do 3 kilometry vzdálené vesničky.
Mlha nedovoluje moc kochání. Dělá atmosféru trochu tíživou. Nikdo tady není, stánek s občerstvením je zavřený, nedí důvod se moc zdržovat. Jinak zde najdete baziliku Nanebevzetí Panny Marie, ubytovny pro poutníky, už zmíněnou křížovou cestu, větrnou elektrárnu a vyhlídkovou věž.
Klesám do Chvalčova, kde počkám na mamku s taťkou a totálně promočená jim vpadám do auta. Bundu mám těžkou, jak je nasákla vodou a klepu se zimou. Kdybych ale měla popravdě odpovědět, tak ano – tato pouť mi stála za to. 😉