Tohle je typ knihy, který máte doma, ale nezavadíte o něj, dokud nechcete něco nenáročného do vlaku (nebo pokud nemáte opravdu čtecí krizi).
K Hrůzám jsem přišla náhodou, když se kolegyně v roce 2016 zbavovala nějakých knih během stěhování. Zaujal mě obal. Knihu jsem donesla domů, strčila do police a víc se o ni nestarala. Dokonce se přiznám, že jsem se jí možná chtěla při letošním stěhování i já zbavit. Nakonec ale přišel její čas.
Držím o více než dva roky později v ruce útlou knížku s písmeny velkými jak v čítance a říkám si OK, tohle bude do vlaku fajn a nebude mě mrzet, když to nedočtu. Předtím jsem o žádné Lady H. Bartley neslyšela, představovala jsem si duchařské příhody někde z Anglie 19. století. A ouha. Hned na prvních stranách zjišťuji, že jsem v Praze.
Vítejte v devadesátkách
Představte si šedý podzim, žádné slunce, žádné barvy, jen betonovou šeď. Takový feeling seriálu Sanitka. Lady H. Bartley nebo-li Heda Bartíková ale nikoho zachraňovat nehodlá. V první půlce knihy nazvané “V moci mrtvých” nás hned vezme do piteven, márnic a na hřbitovy. Motají se tam víceméně ty samé postavy. Třeba Caban. Caban se hned v první povídce vyprofiluje jako nekrofil. Wow. Během první povídky sedím v tramvaji, nevěřícně hledím do knihy a potutelně se směju. Co to sakra zase čtu?
První část je perfektní béčkový horor, jaký jsme jako děcka milovali. Zombíci, party na hřbitově, přízraky. Druhá část s názvem “Na shledanou” už na první nenavazuje a každá povídka je trochu z jiného soudku. Baví mě už ta první “Kdybyste jedli ryby…” a druhá “Varhaníkův návrat” je vyloženě skvost.
Ozářilo nás světlo snad tisíce svící. Řev varhan nás ohlušil a vichr rval ohořelé závěsy v otevřeném okně. Na hromadách pohřebních věnců stál mohutný vepř. Lakovaná kabela s kovovým uzávěrem se válela u jeho nohou. Okusoval zmodralé dětské tělíčko. (Varhaníkův návrat)
Nebudu ale lhát. Není to dobře napsané. Je to místy tak prvoplánové, že vás to připraví o moment překvapení. Ale jak jsem řekla kamarádkám: “Je to tak špatné, až je to dobré”. Za zmínku stojí také perokresby a obálka od malíře Josefa Pospíchala, kterou by jistě nepohrdl ani King Diamond pro své album. 🙂
Taky máte v knihovně podobný bizár?