Improvizovaný výšlap na Pustevny

Když jsem Čendu začala brát na výlety v okolí Brna, byl to pro mě ze začátku stres – pokud není v bedýnce, potřebuje svou jízdenku, musí mít náhubek. Navíc v pravidlech přepravy najdete kouzelnou větu, že řidič může psa odmítnout přepravit.

To nebyl případ tohoto výletu. Tentokrát byl Čenda odepsaný předem, jen jsme to nevěděli.

Jela jsem vlakem do Frýdku-Místku a z Frýdku chtěla jet autobusem do Raškovic, odkud jsme měli jít po červené na Lysou horu a pak dolů do Ostravice do Beskydského pivovárku a na vlak. Jenže při čekání na zastávce ke mně přikročila paní s banální otázkou, jestli čekám na osmnáctku a prý mě řidič se psem do autobusu nepustí. Nechápala jsem proč, Čenda má náhubek je malý, evidentně klidný, navíc je roztomilý.

Nervózně jsem čekala. Ani jsem neudělala krok do autobusu a řidič na mě odmítavě mával, kroutil hlavou a říkal, že to tam je napsané, že už 5 let platí, že psy na téhle lince nevozí. Dveře od autobusu se zavřely a já za ním nechápavě na dešti koukala. Zmatení vystřídal vztek a pak lítost. Pak jsem se uklidnila, vyhledala si, jestli na to měl řidič právo, a koukla do mapy na náhradní trasu.

Víkendový spoj z Frýdku směrem na Visalaje skutečně nepřepravuje psy. Údajně ani kola a kočárky, ale to nemám ověřené. Psy proto, že jich jezdí hodně a ostatním cestujícím to vadilo. Tento autobus zajišťuje samotné město Frýdek-Místek, v ostatních spojích, které organizuje Moravskoslezský kraj, je přeprava psa povolena za standardních podmínek.

Z Frýdku naštěstí jezdí vlaky ve směru Frenštát pod Radhoštěm, takže jsem koupila jízdenky do Kunčic pod Ondřejníkem a naplánovala nám výšlap na Pustevny s tím, že uděláme okruh a vrátíme se zpět do Kunčic a dáme si tam odpoledne pivo v pivovaru Ogar. Byla jsem ráda, že Beskydy moc dobře znám a věděla jsem, kde mě co čeká, takže jsem nemusela zdlouhavě studovat trasu.

Ze stanice v Kunčicích jsem šla po zelené směrem k Pekliskám. Blbé je, že celých 2,5 km vede po asfaltu. Ten se pak ale mění ve štěrkovou a lesní cestu, vedoucí krásnou krajinou. Jdete tady mezi kopci a proti vám stéká potok. Vhod přijde přístřešek pod Bystrým vodopádem, kde se můžete posilnit před pořádným stoupáním do sedla Tanečnice.

Potkala jsem se tady se skupinkou 3 mužů. Celou dobu jsme se střídavě předbíhali. Jeden z nich ke mně za zády pak řekl: “Vy mě už rozčilujete. Říkám si, že tu holku musíme dohnat a vy furt valíte”. To mě pobavilo, tak jsem s nimi prohodila slovo. No a když pod kopcem říkal, že se teprve rozehřívají a rozbalí to teď, rozloučila jsem se s nimi, do kopce do toho šlápla a už je neviděla. Škoda.

Do sedla Tanečnice jsme vystoupali poměrně rychle. Terén je tady tvrdý, kamenitý, takže ačkoliv předtím pršelo, ani Čenda se nebrodil po bříško v blátě. Na Tanečnici vedl už jen malý kopec. Tanečnice má 1084 m a je posetá kameny, tím pádem i kamennými mužíky, které lidé staví pokládáním na sebe. Třeba v tzv. kamenných mořích v Krkonoších to je velký problém.

Valašku jsem viděla vůbec poprvé. Naposledy jsem tudy šla totiž v září 2017, a když jsem byla na Pustevnách loni v létě, brala jsem to jinou trasou. Já jsem asi smysl těchto stezek nepochopila a jejich fanouškem nejsem, obzvlášť když se kvůli nim musí vysekat les. Stačí vyjít o kousek dál na hřeben směrem k Radhošti, mám nádherný rozhled a nestojí mě to 220 Kč (to je vstup pro dospělého na Valašku). Na druhou stranu se turisté v džínách s batůžky plnými sušenek koncentrují na jednom místě, což je pro nás ostatní někdy trochu úleva. Ale tohle nemá být ekoteroristický nebo nihilistický povzdech.

Pustevny byly opravdu narvány lidmi – lanovka frčela, autobusy vyhazovaly lidi, parkoviště byla plná a v mé oblíbené hospůdce bylo taky plno. Ještě byla místa omezená tím, že některé stoly nemohly být obsazeny kvůli rozestupům. V další hospůdce byl zákaz psů. To už jsem se pomalu smiřovala s tím, že si nic teplého nedám a budu pokračovat dál k Radegastovi. Ale procházela jsem ještě kolem jedné koliby, nahlédla dovnitř a usadila se k pivu a haluškám.

S plným břichem se hned pokračovalo veseleji, dokonce se roztrhaly mraky. Když se vrátím do útlých školních let, pamatuji si kopec k altánu větší. Teď mám nohy delší a výstup je sranda. Za pár minut jste nahoře. Čendu jsem musela kvůli lidem i dalším pejskům dát na vodítko. Připnula jsem si ho k popruhu na batohu a šlapali jsme. U Radegasta jsme se nechali vyfotit a pokračovali dál po hřebeni.

Radhošť tentokrát mým cílem nebyl. Na rozcestníku jsme odbočili doprava na zelenou a dali se na sestup. Tahle úzká pěšina se mi moc líbila. Potkala jsem tady jen jednu skupinku lidí, která šla původně dolů, ale nakonec se vraceli. A udělali dobře. Po asi kilometru a půl se mi do cesty postavily stromy – buď po vichřici, nebo po nějaké těžbě. Když se teď, po 3 týdnech, dívám do mapy.cz, vidím tam zákaz vstupu. Poučení: aktualizovat si offline mapy.

Přede mnou sestupovala ještě matka s asi 6–9letým (nerozeznám stáří dětí :-D) synem. Bylo nutné sejít mimo stezku a jít přímo dolů. O asi 130 m níž vedla cyklostezka. Jenže aby se na ni člověk dostal, musel překonal vysoký sraz. Mamča sjela po zadku a klučík zůstal nahoře. Já kousek popošla a sešplhala pomocí kořenů. Klučík se bál a řval. Já řvala za nimi, že tudy se dá jít snadněji. Máma řvala na klučíka, že ho učí a že si musí poradit. Pěkný cirkus. Tak jsme ho s Čendou opustili a sestupovali po asfalce do Ráztoky.

Z Ráztoky jsme pokračovali po žluté zpět do Kunčič. Trasa vedla převážně po silnici, i když ne moc frekventované, ale příjemně se nešlo. Ke stolu v pivovaru Ogar jsem zasedla s úlevou a šťastná, že nám i přes ranní nepříjemnosti výlet vyšel dobře. Krátce na to se spustila hrozná průtrž mračen, kterou jsem sledovala od piva a polévky.