Jarní hřebenovka v Jeseníkách: Červená hora, Keprník a Šerák

Vydala jsem se do Koutů nad Desnou s cílem zdolat Červenou horu, Vozku, Keprník a Šerák. Bylo to na Velký pátek 2020, v prvních týdnech pandemie. Obavy, které vyvolaly zprávy o přeplněných horách, byly rázem zažehnány. Do Koutů jsem dojela jen já a strojvedoucí a ani dalších 23 km to nebyla hlava na hlavě.

V Koutech jsem vysedla v 8 ráno a vydala jsem se po žluté směrem k Červenohorskému sedlu. Byla to poslední trasa na hřeben, kterou jsem ještě neměla projitou. Jinak jsem šla už po žluté na Sedlo pod Vřesovkou, po zelené na Bílý sloup, červenou na Medvědí horu, modrou k dolní nádrži Dlouhé stráně a druhou zelenou na Kamzíka a Švýcárnu.

Pěšky do Červenohorského sedla

2 kilometry jsem šla mezi chatami, musela jsem tehdy mít roušku, což není nic příjemného. Rouška se při hlubokém nádechu přisaje k nosním dírkám a je to tak na kolaps. Cestou jsem v dědině potkala ke sloupu přikurtovaného plyšového medvěda s vlastní rouškou, což bylo jasné znamení, že místní takovou nezodpovědnost, jako chození nahoře bez, netolerují. Když jsem konečně minula poslední dům, rouška letěla dolů. Až na Červenohorské sedlo jsem šla Koutským žlebem po štěrkovo-kamenité cestě, takže by se tudy dalo docela v pohodě jít i po propršené noci. Potkala jsem jednu běžkyni, se kterou jsem se pozdravila, a odhozenou plastovou lahev a víčko od mexického salátu, které jsem vzala a vyhodila v sedle.

V Červenohorském sedle jsem čekala větší živo. Je to v 1000 m nad mořem, dojedete sem autem i autobusem a nemusíte překonávat žádný velký kopec. Haldy lidí zde nebyly, jen pár aut a nikdo nešel mým směrem. Pokračovala jsem po červené k Bílému sloupu. Minula jsem dvě turistky v protisměru. Byla tady vrstva mokrého sněhu, kam jsem se bořila a nebyla to snadná chůze, ale dalo se to zvládnout.

Červená hora a strasti s Vozkou

Na Bílém sloupu jsem odbočila na žlutou značku směrem na Červenou horu. Tady byl sníh hlubší a několikrát jsem v něm skončila po stehna. Naštěstí mám z karantény nadřepováno a s tlumeným „Uf“ jsem byla pokaždé hned nahoře. Obloha byla jasná a bylo vidět na Praděd a Dlouhé stráně. Jakmile jsem došla ke skalám na Červené hoře, otevřel se pohled i na Keprník a Vozku. Opravdu krásný výhled! Na vyhřáté skále jsem si na chvíli sedla a napila se horkého čaje. Když jsem tady byla na podzim 2017, fučelo a byla mlha, takže jsem si ta panoramata musela užít. Kousíček pod kopcem je pak Vřesová studánka.

Sestup do Sedla pod Vřesovkou už byl ostřejší, ve sněhu tedy i pomalejší. Krajina je v tomto místě opravdovou potěchou pro oko v každém ročním období. Bohužel, stejně jako před 2 a půl lety, kdy jsem podobnou trasu zdolávala, byla cesta na Vozce strašně podmáčená. Voda na pěšince byla ještě v pohodě, nic, co by moje boty nezvládly, pak jsem ale klesla, překonala můstek přes řeku a… místo doleva jsem odbočila doprava, chvíli nekoukala a… jedna noha po kotník v rašeliništi, druhá noha po kotník v rašeliništi. A než jsem se nadála, byla jsem po lýtka špinavá a z nepromokavých bot jsem měla dva bazénky.

Výstup na Vozku byl nejnáročnější částí túry. Hluboký mokrý sníh, prudký kopec a mokro v botách mi trochu zmrazily úsměv na rtech. Motivovala mě ale vyhlídka na vrcholové skály. Vozka (1 377 m) je osmý nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku a na rozdíl od většiny zaoblených jesenických kopců má skalnatý vrchol, ze kterého je krásně vidět na celý hřeben.

O pár desítek metrů dál jsem potkala starší samotnou turistku, se kterou jsme si řekly ahoj. Sebrala jsem odvahu a zeptala se, jak vypadá cesta dál. Uklidnila mě, že to už je lepší, a navíc že je otevřený kiosek na Šeráku. To mi hodně zvedlo náladu a zase jsem se začala usmívat. S vidinou piva na posledním vrcholu této výpravy jsem se do toho obula a překonala Keprník, kde jsem se nakonec ani moc nezdržovala, a došla na Šerák. Usedla jsem s pivem a borůvkovým koláčem, vyhřívala se na sluníčku a užívala si, že jsem. 🙂 Restaurace byla uzavřená, otevřený byl jen záchod. V okýnku venku obsluhovali s rouškami a u stolu se mohlo sedět max po 2, pokud jste nebyli skupinka, co přišla společně. Naštěstí zde v tomto období bylo jen pár lidí, což se často neděje.

Vzhůru dolů

Po hodince slunění jsem se sebrala a po žluté sešla do stanice Lipová-lázně. Touto klikaticí jsem šla nahoru v zimě 2016 svou první sólo túru. Směrem dolů to je hodně příjemná cesta – kopec není totiž ostrý a nebolí tak kolena. Takže posledních asi 7 km uteklo a já se jen svalila do skoro prázdného vlaku směrem Olomouc. Jeseníky mám hodně ráda a považuji je za své „domovské hory“. Tehdy na jaře 2020, kdy se hory kvůli pandemii na chvíli vyprázdnily, jsem si je užívala úplně jinak než dnes. Prázdný vlak, skoro nikdo na hřebeni a pivo na Šeráku u volného stolu – to už se asi nezopakuje.