Noční výstup na Sněžku

Před několika lety sdílela moje kamarádka na Instagram fotky z nočního výstupu na Sněžku. Fascinovalo mě to. Velice jsem to obdivovala. Tehdy jsem nevěděla, že o pár let později budu na Sněžku za tmy směřovat taky.

Ze Žacléře na Vízov

Navrhla jsem to v létě 2017 svému tehdejšímu příteli. Popravdě jsem ani nečekala, že by na to kývnul, takže mě jeho souhlas překvapil. Naplánovali jsme cestu a v pátek večer jsme se nechali zavézt jeho taťkou do Žacléře, kde byl náš výchozí bod.

Pro mě to byla první noční expedice, takže jsem do plánování moc nekecala, i když on zkušenosti taky neměl, zato dobře znal Krkonoše. Dnes si plánuji noční výšlapy úplně jinak. Jsem (většinou) lépe připravená a hlavně – nevyrážím tak brzy. Ze Žacléře jsme vyšli kolem půl 5 a před námi bylo zhruba 20 kilometrů na vrchol Sněžky, nejvyšší české hory. Předpokládali jsme, že ve tmě bude naše tempo radikálně pomalejší – i to mě pozdější výpravy naučily, že tempo nemusí být tak rychlé, ale jde se mi většinou snadněji a lehčeji. Myslím si, že moje hlava, když nevidí kopec, nepřiznává si ani žádnou náročnost. 🙂

Začali jsme stoupat k rozcestníku Vízov, kde jsme si na posezení u kříže dali po prvních 4 kilometrech na posilněnou skvělé bezové řízky. Nebylo kam spěchat. Odsud je krásný výhled do údolí i na polskou stranu – na Lubawku a Bukowské jezero.

Po hranici přes Čepel a Lysečinskou horu

Pokračujeme k Rohu hranic, kde se poprvé setkávám s typickým krkonošským uzavřeným přístřeškem vhodným k bivakování. Ještě v roce 2017 si nedokážu představit, že bych v něm spala, ale už tehdy mě to lákalo. 🙂

Překračujeme horskou rozsochu Čepel – tvoří ji 2 km dlouhý hřeben a na jejím konci je další přístřešek, který leží v Horních Albeřicích, na samé hranici s Polskem.

Mírně stoupáme po Hřebenovce, jak se zelená trasa jmenuje, směrem k Lysečinské hoře. To už jsme v 1000 metrech nad mořem. Łysocina, jak se jí polsky říká, má 1188 m. Potkáváme tady sloupek s označením hory a nápisem Maloúpské tisícovky. Na deseti vrcholech kolem Malé Úpy jsou sloupky se značkovacím zařízením a za všechna razítka dostanete cepínek.

Pivo na Pomezních Boudách a noční les

Nejvíc mi ale berou dech červánky a opar, do kterého se halí Sněžka. Ochlazuje se a blíží se noc. Jsme pouhé 3 km od Pomezních Bud, severní části obce Horní Malá Úpa. Celkem ochotně tady zapadneme do pivovaru Trautenberk, kde se posilňujeme pivem a gulášem.

Bohužel v 11 Trautenberk zavírá. To už je venku okem neproniknutelná tma. Nastupujeme na červenou turistickou značku. Když procházíme pod lanovkou, rozsvítíme jednu čelovku a vidíme celé stádo poskakujících světýlek – jsou to oči srn. Jsem v šoku, jak tichá tato zvířata v takovém počtu jsou.

O 1,5 km dál se nachází třetí útulna a i tato vypadá prázdně. Je kolem půlnoci, nejsou slyšet zvuky a kolem nejsou žádní lidé. Snažíme se být tiší a zbytečně nesvítit čelovkami – dokud jdeme po široké cestě, jde to snadno. Od Jelenky nahoru ke Svorové hoře a dále kousek po hřebeni ale aspoň jedno světlo potřebujeme – já jdu vepředu a parťák za mnou se mi snaží svítit pod nohy. V jednom momentě se ve světle odlesknou dvě oči a vidím, jak běží ke mně! Zbaběle se schovávám za muže a pak se směju. Později zjišťuji, že to byla zrzavá kočička, kterou jsme pak za světla u Polské boudy na vrcholu Sněžky spatřili. Aspoň v to teda dodnes doufám. 🙂

Na vrcholu v 1:15 ráno

Z hřebene se chvíli díváme do osvětleného údolí a připravujeme se na závěrečný výstup. Vrcholu dosahujeme v 1:15 ráno! Fouká silný studený vítr a poznáváme, jak málo jsme vybaveni – minimálně spacák, do něhož bychom se schoulili, by se hodil. Chvíli se schováváme u Polské boudy, pak za kapličkou, kde se aspoň trochu chráním pláštěnkou. Chvílemi se smějeme, chvílemi jsme zoufalí zimou a tím, jak čas pomalu ubíhá.

Nakonec se ale svítání dočkáme. A nejen jeho – na vrchol Sněžky putují další turisté. Dokonce se s rozedněním dozvídáme, že kousek pod vrcholkem v ďolíčku dříme ve spacáku v závětří turista. Co naplat – jsme poučeni.

Epický východ slunce sice nepřišel – je lehce zataženo – ale obloha se opět zbarvila do fialovorůžových pastelových tónů a mně je zase dobře.

Svítání a sestup do Pece

Pomalu sestupujeme do Obřího sedla a ještě chvíli se kocháme a hážeme do žaludků zbytky bezových řízků. V ranním světle vidím nedaleko od nás siluetu vysoké laně. Po modré sestupujeme do Obřího dolu a v Peci pod Sněžkou čekáme na autobus a já se těším do postele.

I když na tomto výletě nešlo vše úplně po másle a mohl být komfortnější, moc ráda na něj vzpomínám. Nic vážného se nám nestalo a pro mě to byla cenná zkušenost.

Mrkni i na můj noční výstup na Králický Sněžník.