Na Velký pátek jsem se vydala do Koutů nad Desnou s cílem překonat vrcholy Červené hory, Vozky, Keprníku a Šeráku. Obavy, které vyvolaly zprávy o přeplněných horách, byly rázem zažehnány. Do Koutů jsem dojela jen já a strojvedoucí a ani dalších 24 km to nebyla hlava na hlavě.

V Koutech jsem vysedla v 8 ráno a vydala jsem se po žluté směrem k Červenohorskému sedlu. Byla to poslední trasa na hřeben, kterou jsem ještě neměla projitou. Jinak jsem šla už po žluté na Sedlo pod Vřesovkou, po zelené na Bílý sloup, červenou na Medvědí horu, modrou k dolní nádrži Dlouhé stráně a druhou zelenou na Kamzíka a Švýcárnu.

Pěšky do Červenohorského sedla

2 kilometry jsem šla mezi chatami, musela jsem tedy mít roušku, což není nic příjemného. Rouška se při hlubokém nádechu přisaje k nosním dírkám a je to tak na kolaps. Cestou jsem v dědině potkala ke sloupu přikurtovaného plyšového medvěda s rouškou, což bylo jasné znamení, že místní takovou nezodpovědnost, jako chození nahoře bez, netolerují. Když jsem konečně minula poslední dům, rouška letěla dolů. Až na ČH sedlo jsem šla Koutským žlebem po štěrkovo-kamenité cestě, takže by se tudy dalo docela v pohodě jít i po propršené noci. Potkala jsem jednu běžkyni, se kterou jsem se pozdravila, a odhozenou plastovou lahev a víčko od mexického salátu, které jsem vzala a vyhodila v sedle.

V Červenohorském sedle jsem čekala davy. Je to v 1000 m nad mořem, dojedete sem autem a nemusíte překonávat žádný velký kopec. Není ale škoda přijít o probouzející se přírodu, prázdný les, první paprsky vycházejícího slunce mezi větvemi a lupající kolena? 🙂 Haldy lidí zde nebyly, jen pár aut a nikdo nešel mým směrem. Pokračovala jsem po červené k Bílému sloupu. Minula jsem dvě turistky v protisměru. Byla tady vrstva mokrého sněhu, která se bořila a znesnadňovala chůzi, pořád to bylo ale v pohodě oproti tomu, co mě čekalo.

Červená hora a strasti s Vozkou

Na Bílém sloupu jsem odbočila na žlutou značku směrem na Červenou horu. Tady byl sníh hlubší a několikrát jsem v něm skončila po stehna. Naštěstí mám z karantény nadřepováno a s tlumeným “Uf” jsem byla pokaždé hned nahoře. Obloha byla jasná a bylo vidět na Praděd a Dlouhé stráně. Jakmile jsem došla ke skalám na Červené hoře, otevřel se pohled i na Keprník a Vozku. Opravdu krásný výhled! Na vyhřáté skále jsem si na chvíli sedla a napila se. Když jsem tady byla na podzim 2017, fučelo a byla mlha, takže jsem si ta panoramata musela užít. Kousíček pod kopcem je pak velmi známá Vřesová studánka, často využívána k přespání – já tady při svém prvním nočním přechodu na spáče taky narazila.

Sestup do Sedla pod Vřesovkou už byl ostřejší, ve sněhu tedy i pomalejší. Krajina je v tomto místě opravdovou potěchou pro oko v každém ročním období. Bohužel, stejně jako před 2 a půl lety, kdy jsem podobnou trasu zdolávala, byla cesta na Vozku strašně podmáčená. Voda na pěšince byla ještě v pohodě, nic, co by moje botky nezvládly, pak jsem ale klesla, překonala můstek přes řeku a… místo doleva jsem odbočila doprava, chvíli nekoukala a… jedna noha po kotník v rašeliništi, druhá noha po kotník v rašeliništi. A než jsem se nadála, byla jsem po lýtka špinavá a z nepromokavých bot jsem měla dva bazénky.

Výstup na Vozku byla nejnáročnější částí této túry. Hluboký mokrý sníh, ostrý kopec, mokro v botách. To mi trochu zmrazilo úsměv na rtech. S vyhlídkou vyhřáté skály na Vozkovi jsem se ale nevzdávala a šlapala a… Ejhle! Miliskující se páreček. Nechtěla jsem se přidávat, tak jsem si o kousek dál jen rychle vyždímala ponožky a pokračovala.

O pár desítek metrů dál jsem ale potkala starší samotnou turistku, se kterou jsme si řekly ahoj. Sebrala jsem odvahu a zeptala se, jak vypadá cesta dál. Uklidnila mě, že to už je lepší, a navíc že je otevřený kiosek na Šeráku. To mi hodně zvedlo náladu a zase jsem se začala usmíval. S vidinou piva na posledním vrcholu této výpravy jsem se do toho obula a překonala Keprník, kde jsem se nakonec ani moc nezdržovala, a došla na Šerák. Usedla jsem s pivem a borůvkovým koláčem, vyhřívala se na sluníčku a užívala si, že jsem. 🙂 Restaurace byla uzavřená, otevřený byl jen záchod. V okýnku venku obsluhovali s rouškami a u stolu se mohlo sedět max po 2, pokud jste nebyli skupinka, co přišla společně. Naštěstí zde bylo jen pár lidí – vy, co to tady se znáte, se asi podivíte, ale bylo to tak – byli tady i volné stoly.

Vzhůru dolů

Po hodince slunění jsem se sebrala a po žluté sešla do stanice Lipová-lázně. Touto klikaticí jsem šla nahoru v zimě 2016 svou první sólo túru. Směrem dolů to je hodně příjemná cesta – kopec není totiž ostrý a nebolí tak kolena. Takže posledních asi 7 km uteklo a já se jen svalila do skoro prázdného vlaku směrem Olomouc. Jeseníky mám hodně ráda. A teď, když tam není tolik lidí, si to hodně užívám… 🙂