Moje první sólo túra: prosincový výstup na Šerák

Jednoho prosincového rána roku 2016 jsem se sebrala a vyjela do Jeseníků na výšlap. Předcházel tomu večer na pivku v Jazz Tibetu v Olomouci, kdy jsem věděla, že se druhý den vypravím někam na výlet. Ve hře byly Vsetínské vrchy nebo jiné přátelské kopečky. Moc dobře si pamatuji, jak jsem onu sobotu 17. prosince 2016 někdy ve 3 ráno čuměla do mapy a vybrala si k dobytí Šerák. Nutno podotknout, že jsem v té době po horách neměla skoro vůbec nic nachozeno a netušila jsem přesně, co mě čeká.

Zaprvé měl vlak strašné zpoždění. Přesedala jsem v Zábřehu a čekala tam snad dvě hodiny. Výchozí bod jsem měla v Lipová-lázně a než jsem se tam dostala, bylo snad deset nebo jedenáct hodin. Místo abych šla rovnou ze stanice po zelené značce, šla jsem po modré, ze které jsem pak odbočila a na zelenou se napojila. Zacházka to velká nebyla, necelý kilometr.

Krajina byla příjemně pocukrovaná sněhem, bylo krásné světlo, hezky se mi šlo. Doběhli mě kluci, které jsem viděla ve vlaku. Prý byli ještě na pizzu a ať jdu s nimi. Měli tak šílené tempo, že jsem se s nimi po pár metrech zase rozloučila a šla si svou pohodu. Znervóznili mě ale slovy, ať pospíším, že ve dvě hodiny už zapadá slunce. Tato slova jsem měla v hlavě celou cestu, co jsem šplhala do kopce k vrcholu Šerák.

Samozřejmě jsem si vybrala tu nejstrmější cestu, co nahoru vede – po žluté klikatici. Tady už jsem měla sníh nad kotníky, docházelo mi pití, neměla jsem energii a nahoru jsem se vysápala jen díky strachu, že bych někde skončila v horách po tmě.

Dobytí vrcholu bylo ale epické. Zvládla jsem to! Výhled byl ohromující a já zapomněla na mrznoucí nohy. Ještě se teda musím pochlubit, že jsem na sobě neměla asi kousek funkčního oblečení a šla jsem v normálních kalhotech navrstvených na termolegínách. Pod bundou jsem měla svetr a mikinu, na nohách nízké trekové boty s dírou.

Na vrcholu jsem byla asi kolem 2.-3. hodiny. Vůbec bych to nestihla dolů, kdybych pokračovala pěšky. Naštěstí jezdila lanovka. Při přesedání jsem si na Čerňavě dala horké jablko a do stanice v Ramzové jsem dorazila v momentě, kdy bylo slunce už pomalu za obzorem.

Co bych dnes udělala jinak

Od té doby mám za sebou desítky túr, noční výstupy i vícedenní přechody, a když se na tenhle den dívám zpětně, trochu se usmívám.

Vyrazila bych dřív. Do Lipové jsem dorazila až před polednem a v prosinci je to na horskou túru pozdě. Den je krátký, za hřebeny se stmívá ještě dříve a teplota rychle klesá. Dnes vždy počítám s rezervou.

Vzala bych víc pití a něco k jídlu navíc. V kopci mi došlo pití a nahoru mě hnal hlavně strach ze tmy. V zimě se na pití snadno zapomíná, protože člověk nemá takovou žízeň, ale tělo vodu potřebuje stejně. Termoska s teplým čajem a pár tyčinek navíc můžou zachránit den.

Oblékla bych se do funkčních vrstev. Obyčejné kalhoty přes termolegíny, svetr a mikina pod bundou – do kopce jsem se zpotila a nahoře na větru pak rychle mrzla. Funkční oblečení, merino, fleece a odolnější vrstva navrch odvádějí pot a hřejí, i když jsou vlhké. Tehdy jsem tuto výbavu neměla, dnes bez ní do hor nejdu.

A boty bez díry by taky nebyly špatné. Pořádné boty jsou v zimních horách základ – mokré a studené nohy dokážou zkazit i ten nejkrásnější výhled. Gamechanger pro mě byly i návleky proti sněhu.

Ale možná právě díky téhle túře jsem pochopila, kde jsou moje limity, a začala se na hory připravovat pečlivěji. A Šerák mám od té doby ráda o to víc.