Hodně mi chyběla noční turistika. Loni jsem žádnou nepodnikla, a když mi začaly vyskakovat na Facebooku vzpomínky z nočních výstupů v Jeseníkách, sbalila jsem se jeden páteční podvečer a jela vlakem do Králík.

V Králíkách jsem vystoupila kolem desáté večer. Byla už tma a byl klid, a protože nebyl žádný provoz, zvolila jsem bezpečnější trasu po silnici – prošla jsem centrem, kolem tvrze Hůrka a pak jsem odbočila vlevo, přešla koleje a prošla Horní Lipkou. Bylo po dešti a všude byla hromada slimáků. Snažila jsem se po nich neuklouznout.

V Horní Lipce jsem si uvědomovala, že i přestože jdu v noci, mám pořád docela svižné tempo. Odhadovala jsem, že bych na vrcholu Kraličáku mohla být zhruba ve 2-3 ráno, což se mi moc nechtělo. Naštěstí jsem byla prozřetelná a sbalila si kromě suchého oblečení a termosky s čajem i spacák. Vzpomněla jsem si ještě doma totiž na výstup na Praděd, kde jsem byla sice před větrem schovaná ve vestibulu vysílače, ale i tak bylo chladno. To mi tehdy spacák nebo teplá bunda chyběly.

Šlofík v přístřešku

Vyšla jsem tedy mírným stoupáním k přístřešku Pod Klepáčem, dala si tam čaj a zalezla do spacáku. Bylo pár minut po půlnoci. Říkala jsem si, že za hodinku bych mohla být na cestě. Ve skutečnosti jsem tam dřímala přes dvě hodiny – samotnou mě to překvapilo. Měla jsem pocit, že vůbec nespím, ale čas rychle utekl. Ještě musím teda říct, že jsem v tom spacáku ležela na zádech na tvrdém stole a snažila jsem se nehýbat, abych nespadla. No nic pohodlného. 😀

Musím říct, že ten šlofík, i když byl takový přerušovaný, mě hodně osvěžil. Pamatuji na svou první noční túru na Keprník a Šerák, to jsem byla k ránu díky nevyspání hotová, a když jsem si na chvíli sedla, tak jsem usínala. Navíc mě tady opět zradily smysly – ještě jsem ležela v přístřešku, bylo hodně šero a zdálo se mi, že vidím přibližovat se světlo. Myslela jsem, že to je také nějaký noční turista nebo třeba polesný, kdo ví. Čekala jsem aspoň 10 minut, než jsem si uvědomila, že to není světlo z čelovky, ale že si tak s mým zrakem hraje světlo a stín ve větvích.

Ve 3 ráno jsem si dala RedBull a vyrazila jsem. Kolem čtvrté už bylo dost světla a mlha nasvědčovala tomu, že se nemusím těšit na východ slunce a výhled na pohoří Králického Sněžníku. Ale i tohle počasí mělo své kouzlo.

Rozestavěná rozhledna

Nebyla jsem v horách úplně sama – z polské strany mě předběhli dva turisti, ale rychle mi zmizeli v mlze. V kopci mě ještě překvapilo stojící rypadlo. Pak jsem si vzpomněla – na Sněžníku se staví rozhledna! Na konci září 2021 by už měla být hotová. Osobně se mi to nelíbí – měla jsem ráda Králický Sněžník, jak je. Nevím, jestli s rozhlednou přibude na vrcholu i občerstvení, ale dá se očekávat, že návštěvnost stoupne.

Díky mlze jsem toho moc neviděla, kolem byla ale technika a stavba byla obehnána plotem a celkově to v tom počasí vypadalo lehce depresivně.

Na vrcholu už jsem nikoho nepotkala – nebo díky mlze ani neviděla. 🙂 U pramene Moravy jsem si dopustila vodu, zahřála se čajem a pokračovala po červené k Francisce a klasicky dolů k Návrší a do Stříbrnic.

Pod Ludmilou se mi ještě stala zvláštní věc – naproti sobě jsem zaznamenala postavu, ale moc jsem jí nevěnovala pozornost. Pak jsem jen viděla, že leze doprava do borůvčí. Pravděpodobně se přede mnou schovávala. Bylo to divné a nemám pro to žádné rozumné vysvětlení.

Na chatě Návrší, kde sídlí také horská služba, snídala parta motorkářů, která tam pravděpodobně spala. Mezitím opadla mlha a udělalo se nádherné počasí.

Než jsem ještě vešla do obce Stříbrnice, u úpravny vody jsem se kompletně převlékla do suchého oblečení. A měla jsem kliku. Kolem osmé mi jel autobus do Starého Města pod Sněžníkem. Ten ranní autobus, kterým sem většinou obvykle přijíždím. 🙂