Hory mají zázračnou léčivou moc. Když napíšu, že na tomhle treku jsem něco ze sebe nechala a něco tam naopak našla, bude to znít tajemně a “ezo”, ale tak nějak to v Rychlebech se mnou bylo. 🙂
Původně jsem chtěla vyrazit v pondělí. V sobotu jsem ještě na otočku jela k rodičům, protože měl tatík narozeniny a chtěla jsem s ním strávit den. V neděli mě vzbudilo poskakování holubů na střešním okně. Začala jsem se balit na další den a jediné, co mi chybělo, tak nabitá powerbanka. Ale šlo mi to tak od ruky, že jsem se teda nakonec oblékla a v 11 čekala v Brně na vlak do Jeseníků.
Nekonečná cesta na sever
Moje trasa vlakem vedla z Brna až do Javorníku. 4 hodiny 39 minut ve vlaku s jediným přestupem. Vedro. Na nádraží jsem si ještě koupila špagety a nasedla do rychlíku. Část cesty jsem dřímala, část cesty jsem se bavila s bulharským klukem, část jsem studovala mapu a předpověď počasí. Ve vlaku z Lipové-lázně do Javorníku už skoro nikdo nejel se mnou.
V Javorníku jsem vystoupila kolem čtvrté odpoledne a vydala se přes město. Začátek cesty to byl fakt náročný – pařilo slunce a musela jsem se skoro 12kilovým batohem projít vyhřátým městem. Vůbec to šlo celé pomaleji, než jsem čekala. Původně jsem chtěla vystoupat na Borůvkovou horu, ale jak kilometry ubíhaly, měnila jsem plány.
Šlapala jsem sama lesem po červené turistické trase směrem k Vysokému kameni. Sbírala jsem lesní jahody a počítala kilometry a hodiny do západu slunce. U rozcestníku Kamenný most přede mnou vyrostl první kopec. Loučila jsem se s Borůvkovou horou a dala si za cíl přístřešek na rozcestí Letiště. Tím jsem si zkrátila první den na asi 12 km s nastoupanými zhruba 500 metry a mohla si dovolit kochací procházku. Tu mi lehce narušovalo hřmění v dáli. Poslední 2 km jsem spěchala. Cestou jsem ještě nabrala vodu – kousek od přístřešku je stejnojmenný pramen – a doufala, že v mém vyhlédnutém hotelu nebude nikdo nakvartýrovaný. Nebyl.
Noc na Letišti a trable se signálem
Spaní v přístřešku jsem zvolila po pečlivém prozkoumání všech možných aplikací s počasím – v noci měl přijít déšť a pršet mělo i celý následující den. S tímto faktem jsem byla nějak smířená. Původně jsem se bála, aby mě špatné pondělní počasí úplně neodradilo od túry. Možná i proto jsem vyrazila už v neděli. Bouda byla skvělá: tak akorát na natažení hamaky, s výhledem na červánky a ohništěm. Došla jsem sem po sedmé večer, natáhla hamaku a převlékla se. Prostoupil mě pocit zvláštního klidu a spokojenosti. Úplně sama uprostřed lesa, pohupovat se v houpací síti, koukat na západ slunce…
Poprvé jsem kromě hamaky spala venku i ve žďárského pytli – ten jsem měla s sebou pro zvýšení tepelného komfortu a pro případ, že by nebylo kam natáhnout hamaku a pršelo by, tak abych ochránila spacák před navlhnutím. A teď si představte tu situaci: zaprvé jsem musela vlézt na zemi bez bot do spacáku. Pak jsem na spacák musela natáhnout bivakovací vak. A pak v tom celém skočit do hamaky. 😀 Ano, smála jsem se tam uprostřed lesa sama sobě.
Jedna z peripetií tohoto výletu byla, že jsem si kvůli němu koupila data, abych mohla sledovat počasí a psát kamarádkám Elišce a Magdě, které byly asi jako jediné nějak informované o tom, kde se budu pohybovat – jenže hned první den mi vypadl signál. Říkala jsem si, že je to normální, že jsem na konci světa, že ho chytím někde druhý den.
32 km v dešti
Ve 4 ráno mě probudil slejvák. Kolem 5. jsem znepokojeně sledovala tvořící se obří kaluž před přístřeškem. Kolem 6. jsem si oddychla, když voda odtekla. Ráno se mi z vyhřátého spacáku nechtělo a moc jsem nespěchala. Kompletně sbalená jsem byla kolem půl 10. Na batohu jsem měla pláštěnku, na sobě naimpregnované oblečení – věděla jsem, že mi to není k ničemu, že v takovém objemu deště, co padal, nemám šanci se udržet dlouho na suchu. Ale s sebou jsem neměla ani vařič, ani žádnou knihu, takže jsem neměla chuť celý den trávit na místě. Vyrazila jsem.
Moje kroky vedly k restauraci Celnice, vzdálené asi 2 km od Letiště. Říkala jsem si, že kolem poledne by tam mohli mít otevřeno. Smolík, neměli. Pokračovala jsem k Zálesí. Mokla jsem šíleně, jen nohy jsem měla stále v suchu. Na modré turistické značce, nazvané Hřebenovka, se mi před Zálesím otevřel pohled na louky do údolí. Z lesů šla pára, kaluže se rozšiřovaly, bořila jsem se do bláta, před sebou stále skoro 30 km. Někde v těchto místech jsem ze sebe vyřvala své životní a vztahové fuckupy a pak se přede mnou objevila Kaplička v Zálesí. Sem jsem si na chvíli sedla, napsala vzkaz do knihy a sebrala síly na pokračování v cestě.
V Zálesí jsem nabrala vodu a smutně prošla kolem přístřešku, kde se zrovna balil jiný tulák, který zde spal. Přede mnou byl lesní bar, který mě zklamal – těšila jsem se na přístřešek a ohniště, že si udělám jídlo. Bohužel tento lesní bar nabízel pouze nápoje. Nevadí, vzala jsem si do batůžku pivko, hodila do kasičky poslední drobáky a šlapala do kopce. Tady jsem se napojila na hlavní hřebenovku přes vrcholky Koníček, Černý a Hraniční vrch. O nohy se mi tady otíralo borůvčí, takže do dosud suchých bot mi začalo z nohavic zatékat. Nic moc.
Konečně jsem došla k přístřešku u Hraniček. Seděl zde pár a pes. Přisedla jsem, potřebovala jsem oddechnout. Pár zde spal a čekal na lepší počasí. Bylo kolem půl 3. Obdivovali mě, že jsem se vydala i přes ten liják, co byl. Vždycky mi slova podpory dodají energii. Kousla jsem párkrát do tyčinky a za pár minut zase pokračovala – dřív, než se do mě dala zima.
Mířila jsem k lovecké chatě Pod Stráží. Musím se tady přiznat, že jsem nerespektovala zákaz vstupu (zase, Vendulo?) a vlezla do lesní těžby po vichřici. Věřím, že tohle bylo snad naposledy – překonávat obří spadané mokré a kluzké kmeny bylo o hubu. Loveckou chatu jsem měla vyhlédnutou předem jako místo k přenocování. Některá místa na mě ale nepůsobí vůbec dobře. Tím, jak jsou zarostlá, jak není moc vidět na přístupové cesty nebo když jsou kolem nějaké lebky. Byla jsem ráda, že jsem předešlý den zkrátila trasu a nedošla za stmívání zrovna sem. Pouze jsem si zde na chvíli sedla a pokračovala dál na Pomezný a Břidličný.
Poslední stoupání na Smrk
Udělala jsem si zacházku k prameni Peklo. Bohužel, ačkoliv pršelo, byl vyschlý, nebo spíše ucpaný. Takže smůla, musela jsem se vracet. Po 4. hodině na mě vykoukly první zamlžené sluneční paprsky a mně to vlilo novou energii do žil. Tato část hor se mi moc líbila – skalnatá, kopečkovitá. A úplně bez lidí. Na Smrk jsem stoupala s vypětím posledních sil, protože jsem toho moc nesnědla. Šlapala jsem strouhou, v botách jsem stejně měla mokro, bylo mi to jedno. Pokud znáte Smrk, tušíte, jak byl po vydatném 12hodinovém dešti terén tady totálně podmáčený.
Po zelené mě čekaly už jen 3 kilometry k Císařské lovecké boudě. Na rozcestníku Brousek jsem nabrala vodu a energicky vykračovala do závěrečné části trasy toho dne. Opakovala jsem si svou mantru: “Ať tam nikdo nespí!”, ale asi jsem se málo snažila. Nebo by to byla náhoda. 🙂 Císařská lovecká chata je pevný velký přístřešek s lavicemi a krbem. V krbu hořelo a na větvích se zde sušily ponožky. Pozdravila jsem, vyměnila se svými dnešními spolunocležníky pár slov a převlékla se do suchého. Natáhla jsem si mezi sloupy hamaku (mohly by být dál od sebe) a dala si špekáček a pivo. Na rozcestníku vedle přístřešku jsem si všimla své nálepky Pevnostní turistika. Pobavilo a potěšilo mě to – lepila jsem ji sem před dvěma lety a stále tady byla – úplně jsem na ni zapomněla. 🙂
Noc byla chladná. Nemohla jsem se moc uvelebit. Nedaleko štěkal pes. Pořád jsem se budila. Když ale k ránu začalo nad stromy vycházet slunce a zahřívat mě ve spacáku, celá noc byla zapomenuta a mně bylo báječně. Spolunocležníci brzo ráno pobalili a já si užila své pomalé vstávání – oříšky a ovoce v hamace, boty nechat trochu ještě vysušit na sluníčku… Prohodila jsem pár slov s několika kolemjdoucími a sbalila se. Jen asi 2 km odtud je horský hotel Paprsek – ten mě nezklamal. Dala jsem si zde polívku, ovocný knedlík a pivo.
Závěr
Čekal mě už jen sestup do Nového města pod Sněžníkem. Nijak jsem nespěchala, nevěděla jsem, v kolik mi to jede. Sestupy jsou pro mě náročné – v prudkých kopcích mě bolí kolena, v trochu navlhlých botech to taky nebylo úplně pohodlné, ale šlapala jsem. Vlak jsem stihla úplně na minutu. Dojela jsem do Hanušovic, kde mi bylo divné, že stále nemám signál. Telefon jsem restartovala a uf – tolik zpráv a zmeškaných hovorů jsem neměla, ani nepamatuju. 😀 Holky moje se vyděsily, že jsem se neozvala, viděly mě někde spadnutou nebo utopenou a strašně mi vynadaly. Cítila jsem strašnou vděčnost za takové kamarádky – díky, holky. 🙂 I když jsem se strašně smála dedukcím, kdy a kde bych mohla být a ozvat se, fakt mě to dojalo. 🙂
Takže mise Rychlebské hory dala zhruba 55 km a 1900 m stoupání. Přiznám se, že jsem si to kvůli počasí zkrátila. Ve hře byla ještě jedna noc. Ale určitě jsem tady nebyla naposledy. Neprozkoumala jsem ještě místa na polské straně, které mi zůstaly v rukávu. 🙂
