Přes Golici z Rakouska do Slovinska

Asi nejdelší výstup v mém životě. Z mlhy v Rosenbachu přes zasněžený hřeben, kde byly jen kamzičí stopy, až na hraniční vrchol Golica – a dolů do Slovinska, kde na mě počkal autobus.

Byl to můj první narozeninový výlet do Rakouska, v říjnu 2023. Bydlela jsem 3 noci v Krumpendorfu u Wörthersee a 16. října brzy ráno jsem jela vlakem do Rosenbachu, poslední rakouské zastávky před dlouhým železničním tunelem pod Karavankami. Za ním už je Slovinsko. Jízdenku jsem si koupila online přes web ÖBB. Cesta je bez přestupu a trvá hodinu.

Jeden vrchol, dvě jména

Turistický rozcestník v Rosenbachu ukazoval na vrchol čtyři hodiny po stezce číslo 676. Cíl na něm měl dvě jména – Kahlkogel a Golica – protože vrchol leží přímo na hranici. Rakušané mu říkají Kahlkogel, Slovinci Golica.

Už nad Rosenbachem se skutečná trasa rozcházela s tou v Mapy.com. Na místech, kde se sbíhá víc pěšinek, se to stává a já občas nevím, jestli se řídit aplikací, nebo místním značením. Značku jsem na chvíli ztratila, ale pak se na ni zase napojila. Cestou je pramen Kaltwasser s lavičkou a jménem pramene vytesaným ve skále.

Ťukání v mlze

Stoupala jsem mlhou kolem zelených cedulek, které v Alpách upozorňují, že procházíte ohradou s kravami. V říjnu už byly krávy nejspíš dole v údolí. Všude rostly hnojníky. Když jsem lezla do prudkého kopečka směrem ke zpevněné pěšině, uslyšela jsem ťukání. Nevěděla jsem, co to je, tak jsem šla dál – a potkala pána, který o sebe ťukal holemi. Asi si myslel, že jsem medvěd. Nedivila bych se, jak jsem v tom ostrém stoupání funěla.

Pak jsem pokračovala po zpevněné cestě kolem salaše Quadiaalm schované v mlze, až jsem došla k místu, kde značka odbočila na úzkou pěšinu mezi stromy a kameny.

A tam jsem poprvé uviděla vrchol – a všimla si, že nahoře jednak svítí slunce, jednak tam leží sníh.

Dojdu, kam dojdu

Nebyla jsem si kvůli sněhu jistá, jestli je dobrý nápad pokračovat. Řekla jsem si, že dojdu, kam dojdu, a kdyby byl terén nebo počasí špatné, vrátím se do Rosenbachu.

Stoupání bylo náročné. Podzimní krajinu vystřídal kopec pocukrovaný sněhem a mokrá tráva pod ním klouzala. Pod vrcholem začínal hřeben a ten byl opravdu náročný: úzký, s občasným stromem, křovím, kamením a kouskem skály.

Na vrcholu

Nakonec jsem stanula na vrcholu Golice (1 834 m). Stojí tu kámen s kulatou kovovou tabulkou, která ukazuje směr k okolním vrcholům a místům – Bledu, Bohinji, Kranjske Goře i Grazu. Na hřebeni leželo asi pět až deset centimetrů sněhu a jediná vyšlapaná cestička byla ta od kamzíků. Šla jsem po špičatém hřebeni a bylo to monumentální. Nejkrásnější je to tady prý v květnu, kdy kvetou narcisy – já viděla Golici pod sněhem.

Věděla jsem ale, že jsem měla kliku. Původně jsem chtěla jít opačně, z Jesenice do Rosenbachu. Přišlo mi jistější končit v Rakousku, odkud se snáz dostanu zpátky na ubytování. Jenže sestupovat tím strmým zasněženým svahem by bylo mnohem horší než po něm stoupat.

Tehdy jsem měla čepici, šátek, starou teplou softshellku a dobré boty. Nesmeky jsem ani nevlastnila a s holemi jsem ještě nechodila. Dnes bych si vzala obojí. Za sněhu nebo mokra je tenhle hřeben opravdu náročný a bez nesmeků a holí bych do něj nechodila. A kdyby bylo horší počasí, otočila bych to.

Dolů do Slovinska

Sestoupila jsem ke chatě Koča na Golici (samozřejmě zavřeno) a pak klesala do Slovinska. Na jednom místě jsou ve skále železné stupně, taková mini ferrata, kde ale nepotřebujete jištění. Cestou jsem minula vodopád Slap Bašar a došla do vesničky Planina pod Golico.

A tady jsem měla zase kliku. Zrovna se tam otáčel autobus, řidič mě uviděl a počkal na mě! Za euro nebo dvě mě dovezl do Jesenice k vlaku.

Vlak měl zpoždění, tak jsem si v hospůdce u nádraží dala pivo a jídlo a hladila pejska jiných cestujících čekajících na svůj spoj. Zpět do Rakouska jsem se vracela téměř osmikilometrovým tunelem pod Karavankami – nejdelším železničním tunelem ve Slovinsku. Vede kousek od hřebene, přes který jsem ten den přešla pěšky. Někde uprostřed tmy jsem tak znovu překročila hranici.

Shrnutí

Golica mi připomněla pokoru, kterou je vůči horám potřeba mít. Plánovala jsem pečlivě, a stejně mě nahoře překvapil sníh, který jsem z mapy vyčíst nemohla. Dobře, že jsem si předem řekla, že se klidně otočím – a ještě líp, že jsem nakonec nemusela. Přechod hřebene z Rakouska do Slovinska patří k mým nejsilnějším horským zážitkům a začala s ním moje narozeninová tradice. Jen bych se dnes vybavila líp.