V srdci navždy bordelářkou

Podkroví

Já jsem od dětství bordelářka. Kolem pořád nějaké papírky, sešitky, deníčky, propisky. Schovávala jsem si letáčky, časopisy, vizitky, obrázky, pohlednice, nepíšící propisky. Ještě jsem si s kamarádkou Kristýnou na základce hrála na učitelky, takže jsme každá měla plátěnku (before it was cool) s fiktivními písemkami našich studentů. 😀 Jednou za čas ke mně pak napochodovala mamka s velkým pytlem a věci létaly. Nesnášela jsem to. Moje poklady!

V pubertě jsem byla ztělesněním memečka: když jsem byla u stolu, kopa s oblečením byla na posteli, když jsem šla spát, kopa s oblečením šla na židli u stolu. Uklízela jsem stylem, že jsem vše poschovávala do krabic a pod postel nebo do skříně. Hlavně že to nebylo na očích.

Zlepšilo se to popravdě, až když mi bylo kolem 24 let, kdy jsem začala udržovat docela přijatelný pořádek a dokonce si i ráno stlát postel. Pořád jsem ale dovedla zaskládat postel již odstěhovaného bráchy, se kterým jsem sdílela pokoj, vším možným od knih, přes svršky, po kosmetiku. Nový odkládací prostor, juchů!

A kdy se to zlomilo?

Definitivně v momentě, kdy jsem se stěhovala od rodičů. Předcházela tomu kniha Zázračný úklid od Marie Kondo, která mě naučila dívat se na věci jinak. Obzvlášť na ty sentimentální. Po dlooouhých letech jsem konečně povyhazovala vstupenky z akcí, na kterých jsem byla ještě s expřítelem. Keramické postavičky, které mě netěšily. Cetky, které jsem už ani nevěděla, odkud mám. Kalhoty, u kterých jsem si konečně přiznala, že do nich už nezhubnu. Zvládla jsem dokonce vyřadit i některé knihy, o kterých jsem věděla, že už je číst nebudu.

Vyhození některých věcí trochu bolelo, ale jen okamžik. Popravdě jakmile sejdou z očí, sejdou postupně i z mysli. Nával starých vzpomínek, které při pohledu na ně přicházel, ustal. V čistém a nepřecpaném prostoru jsem mohla konečně začít dýchat, volně se pohybovat a myslet. Už žádné věci, které bylo nutné schovávat pod postelí, žádné vzpomínky v krabicích. Abych pravdu řekla, víc mě asi bolelo a zatěžovalo ty sentimentální věci doma mít.

Bydlím teď se spolubydlícími. Mám sama pro sebe krásný podkrovní pokoj s přiznanými trámy a nechci si jej znovu zacpávat věcmi. Mám pocit, že jich mám pořád dost, ale zároveň to je tak akorát, abych o ně nezakopávala. Vše má své místo. Co se týče společných prostor, bylo by mi vůči ostatním blbé nechat po sobě nepořádek, takže jsem se i naučila po sobě hned mýt nádobí. A nakonec to je super, nemusím na něj myslet a pak drhnout zaschlý hrnec.

Začala jsem se zajímat o zero waste. V duchu nemít žádné neužitečné věci, najít využití pro ty staré, nekupovat nové, ale použité od někoho jiného. Je to ale oříšek. Žijeme v době přehršle věcí. Zatímco v roce 2010 bylo snadné něco prodat na Vintedu, dneska tam i značkové věci leží dlouhé měsíce.

Po roce, co jsem měla v pokoji velkou papírovou tašku s oblečením, které jsem nezvládla udat, jsem si řekla dost. Kamarádka Magda mi řekla o swapu, který se tehdy konal v Café in the Ghetto (na Cejlu :-)). Donesla jsem tam oblečení a pár knih a dala si tam pivo. Další knihy jsem buď prodala, vyměnila, nebo dala do knihobudky na Jakubském naměstí. Ještě mám připravenou hromádku pro domov důchodců. Pocit? Skvělý! Moje věci se dále využívají a mě už netíží.

Jasně. Daří se mi občas během týdne hromadit věci na určitých místech. Zejména na stole. Už mi tady leží powerbanka, balíček s čajem, raw tyčinka, zrcátko, jeden Paralen (?), antibakteriální gel, prázdná lahvička od sprchového gelu, který doplňuji a nosím na crossfit, dvě gumičky do vlasů… Prostě blbiny.

Druhým takovým místem je komoda. Oběd na zítřek, časopis, sklenice s vodou se štětci… Obecně se mi daří nemít to u sebe jako po výbuchu, ale občas se to tak povede.

Prostě pořád uvnitř sebe budu mít ten chaotický faktor. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek