Kdo se bojí, nesmí do lesa: první noc pod širákem o samotě

Myšlenka spát sama venku mi vrtala hlavou už na jaře 2017. Plánovala jsem třídenní přechod přes Králický Sněžník, Polsko a Broumovsko, ale nakonec jsem to odpískala. Představa noci v lese mě tehdy upřímně děsila.

O rok později přišel správný čas. Ukončila jsem pracovní poměr a před nástupem do nové práce si dala čtrnáct dní volna. Naplánovala jsem si dvoudenní přechod Králického Sněžníku. Nikdy nebyl lepší čas: měla jsem nachozené kilometry, několik variant přespání, spacák, svačinu a mapu. Na nic a nikoho jsem nespoléhala. Byla jsem připravená.

Celou cestu jsem si psala deník a dodnes ho mám po ruce. Zápisky z něj najdete v textu tak, jak jsem je tehdy napsala.

📓 6. 6. 2018, 9:02 · Cesta do Hanušovic
Nedala jsem zatím moc prostoru svým myšlenkám, ale v noci se mi zdálo, že tam jsem. Chata Pod Babuší byla hospoda a nechystala jsem se v ní spát sama.
Jsem připravena tak, jak jsem nejlépe dokázala. Zítra touto dobou už budu lépe vědět, co jsem zapomněla a co by bylo lepší nechat doma.
Mapy.cz mi nenačítají trasu, ale pamatuji si ji. Dnes nebude prostor pro punk. Do šesti chci být na Sušině a mít jasno v tom, kde složím hlavu. Hodně spoléhám na Šindelku. Je tam výhled na Kraličák – alespoň dle fotek – snad se to podstatné nezměnilo. Upouštím od nocování na bunkru. Raději bych měla jednu stranu krytou.
Těším se na samotu. Někdy si říkám, jestli to není smutné nemít se o to v ten moment s kým podělit. Ale umím si to užít. Těším se na východ slunce.

Co jsem si zabalila

Sbalila jsem se, jak nejlépe jsem uměla. Nechtěla jsem se tahat s těžkým batohem, takže jsem hodně zvažovala, co opravdu potřebuju. Spacák jsem pořídila takový, který jde napěchovat do malého pytle, a připevnila ho k batohu. Pod karimatku jsem si vzala velký igelitový pytel pro případ vlhka. K lahvi s vodou (1,5 l) jsem přibalila malou s ionťákem. Na spaní jsem měla bavlněné triko a na druhý den čisté funkční. A v noci jsem hodně ocenila čepici a palčáky.

Cestou vlakem do Králík, kde moje trasa začínala, jsem si říkala: „Fakt jako jedu?“ Vedle mě na sedačce stál batoh s připevněným spacákem a všem muselo být jasné, že jedu do divočiny. Tázavý hlásek se ozval ještě několikrát: „Fakt jako budeš spát někde v horách?“ Odpovídala jsem mu, že kdybych se opravdu bála, můžu sejít do Dolní Moravy a vyspat se v chatě, i když jsem věděla, že to neudělám. Nechala jsem ho, ať si někde v pozadí žvaní, a šlapala jsem.

Prvních deset kilometrů a vyschlý pramen

Měla jsem před sebou 29 kilometrů. Po desátém a dvacátém kilometru měly být prameny, kde jsem plánovala doplnit vodu. Prošla jsem Králíky a vydala se k prvnímu tisícovému vrcholu, Klepáči (1 144 m) na hranici s Polskem.

Prvních deset kilometrů v nížině bylo trochu úmorných. Pražilo slunce, prošla jsem kopečky, louky a lesíky, až jsem konečně stála pod Klepáčem.

📓 13:20 · Pod Klepáčem
Mám za sebou 9 km. Nebyl to náročný terén, takže nohy jsou v pohodě, ale něco jsem nastoupala. Sedím v přístřešku. Naproti na kopci se skví Stezka v oblacích. Nechápu její smysl. Musím dopít lahev, abych o kilák výš mohla doplnit z Lipkovského potoka. Doufám, že tam bude voda. 1,4 km a budu na rozhledně Klepáč.

Vyškrábala jsem se do šíleného kopce a… zjistila, že je pramen Lipkovského potoka vyschlý. Do pr*ele!

Rada č. 1: vodu dopíjejte vždycky až u pramene!

Další zdroj vody byl až u pramene Moravy pod Králickým Sněžníkem. Dvacet kilometrů v horkém letním dni a přede mnou stoupání. Říkala jsem si, že vždycky můžu sejít do údolí a někde se ubytovat, nebo přespat na zastávce, to už by bylo fuk. Jenže když jsem stála na rozhledně a měla celé pohoří jako na dlani, zmocnil se mě takový ten zvláštní druh odhodlání. Chuť to zvládnout.

Hřebenovka přes Hleďsebe a Malý Sněžník

Další kroky vedly na Hleďsebe (1 190 m). Moc příjemná hřebenovka, potkala jsem snad jen dva lidi. Slunce pořád pražilo a nefoukalo, ale kryly mě stromy. Šla jsem dokonce v dlouhém rukávu, protože jsem si v SAS: Příručce pro přežití 😀 přečetla, že když slunce pere přímo na kůži, člověk se víc potí, a já nutně potřebovala šetřit vodu.

Rada č. 2: vystavujte pokožku přímému slunci co nejméně.

V Sedle Puchacza jsem potkala dva chlapíky. Jen jsme se pozdravili a já šlapala dál na Hraniční skály (1 319 m) a Malý Sněžník (1 326 m). Se spacákem na zádech jsem se upřímně snažila být co nejméně na očích a neupozorňovat na to, že se chystám večer někde pod širákem složit hlavu. Poslední kapky ionťáku jsem docucávala tak, že jsem si jen svlažila rty a jazyk, počítala kilometry k prameni Moravy a děsila se, že bude vyschlý i ten.

Cestou z Malého Sněžníku jsem už byla hodně žíznivá a unavená. Mohla jsem to vzdát a jít do nedalekého Schroniska pod Śnieżnikiem. Chvíli jsem ležela v mechu, dávala dohromady své možnosti a nakonec udělala kompromis mezi zdravým rozumem a odhodláním: vylezu na Králický Sněžník, a když tam nebude voda, půjdu do Schroniska.

Rada č. 3: mějte přehled o chatách, přístřešcích a sestupových cestách.

Králický Sněžník a pramen Moravy

Když jsem se škrábala na nejvyšší vrchol, přišla mi SMS od přítele, že na mě myslí. V tu chvíli jsem pochopila, jak důležitá je podpora třeba pro závodníky – dodalo mi to spoustu energie. Když už nemůžeme, je to často hlavně v hlavě. Posledních pár metrů na Kraličák jsem vyšla s úsměvem a obrovským pocitem štěstí. Stojíte na nejvyšším vrcholu, vidíte, kolik toho máte za sebou, a smějete se štěstím i únavou.

Moc jsem se ale nekochala. Hned jsem letěla k prameni Moravy, kde voda naštěstí tekla, a užila si ji čerstvou a studenou z plecháčku. Zaplavila mě nová vlna energie.

Kde budu spát?

Původně jsem chtěla jít ještě na Sušinu a ustlat na jednom z bunkrů. Když jsem ale viděla, jak je to daleko, plán jsem opustila. Navíc jsem neměla jistotu, jak to tam vypadá – fotky bunkrů na Řopíky.net byly staršího data. Bylo skoro šest večer a já musela najít bezpečné místo na bivak, než zapadne slunce. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo šestý smysl, ale byla to ta nejlepší volba.

Sešla jsem kolem chaty horské služby Franciska ke Sněžné chatě, jedné z loveckých chat, kterých je na Kraličáku i v Jeseníkách opravdu hodně. Zvažovala jsem, jestli spacák rozbalit tady, ale chata stála hned u turistické trasy. Asi o pět kilometrů dál byla Šindelová chata, kterou jsem si předem vyhlédla – mimo trasu a ukrytá mezi stromy.

Vydala jsem se z kopce a odbočila doleva. Namočila jsem si nohy v rašeliništi a dál to nebylo o moc lepší. Trasu jsem spíš hádala, protože v mapě nebyla spojená. Kombinovala jsem Mapy.cz a starou dobrou papírovou mapu, což vřele doporučuju – hlavně pokud si stejně jako já neuvědomíte, že půlka Kraličáku leží v Pardubickém kraji, který jsem neměla stažený.

Došla jsem na cyklostezku. Měla jsem jít a jít, pak prudce odbočit doleva a vyjít do kopce. Večerní slunce na mě ještě pořádně pražilo, bolely mě nohy, ale nezpomalila jsem. Říkala jsem si, že to přece někdy skončí a já dojdu do cíle.

Ale ouha! Na chatu jsem NIKDE nenarazila. Měla být po levé straně v kopci a já ji neviděla. Kolem projelo auto a já litovala, že jsem si ho nestopla. Nebo nelitovala? Znamenalo by to vzdát se. Vracela jsem se a hledala. Bylo skoro osm večer a na mě šel strach, že brzy padne tma. Smiřovala jsem se s tím, že rozbalím spacák někde u krajnice na vyvýšeném místě. Takhle jsem si to ale nepředstavovala.

Podle obou map jsem došla k místu, kde jsem Šindelku odhadovala, a skočila do trávy. Pěšina tam opravdu byla, jen z cesty vůbec nešla vidět. Šplhala jsem do prudkého kopce, a když jsem uviděla střechu, byla jsem štěstím bez sebe. Dokázala jsem to!

Šindelová chata

Šindelová chata (Šindelka) je soukromá lovecká chata a je zamčená. Spát jsem chtěla vedle ní, abych měla dobrý pocit, že nejsem úplně ve volném prostoru. Je u ní pramen a závětří a nikdo mě tu nemohl vidět. Dokonalé.

📓 21:12 · Chata Šindelka
Musím sebekriticky přiznat, že jsem přecenila své síly. Vůbec jsem nestihla dojít na Sušinu. Uchýlila jsem se k nouzovému řešení – z Francisky jsem šla po žluté a pak odbočila na neznačenou cestu. Cíl: Šindelka. Tak snadné to ale nebylo. Minula jsem Sněžnou chatu, ta se mi ale nelíbila. Pak jsem si namočila nohy v nějakém rašeliništi. A jako zlatý hřeb jsem nemohla trefit k Šindelce! Jsem zvědavá, kolik mi to dalo kilometrů. Špatně jsem koukala, nakonec jsem tady. Slunce je za obzorem, vkrádá se zima. Ano, jsem šťastná, že jsem to konečně podnikla.

Časově mi to nevyšlo, ale zklamání jsem necítila ani tehdy, ani dnes. Naopak mě to vybičovalo k zajímavému výkonu – i po 29 kilometrech jsem poslední úsek šla hodně rychle, protože mě hnal strach ze tmy. Chata se topila v zapadajícím slunci, které mizelo za vrcholy, jež jsem ten den prošla. Všechno bylo zlatavé, kolem neskutečné ticho, já sama a přede mnou noc.

V noci se bojíme hlavně svých představ

Noci o samotě v horách jsem se předtím hodně bála. Zvuky, představy, zvěř, bubáci… Když jsem ale byla na místě, nebyl pro tyhle emoce vůbec prostor. Smysly byly zbystřené, hlava fungovala a cítila jsem se v bezpečí.

Ležela jsem a pozorovala, jak na větev dosedla kukačka a kuká. Udělala jsem na ni pár „ku-ku“ a ona zmlkla. Zkusila jsem to znova. Nic. Pak se najednou ozval divný chechtavý zvuk, jako by na mě pták ve své řeči udělal „WTF“, a odletěl. Takže spojení s přírodou neproběhlo.

Překvapilo mě, jak dlouho bylo světlo. I kolem jedenácté byly v šeru vidět stíny stromů. A překvapilo mě, že se nebojím tak moc, jak jsem čekala. Vlastně jsem hlavně řešila, že mi je zima. Pokud si na první fotce všimnete, tak jsem pod sebou neměla karimatku, ale podložku na cvičení. V noci mě několikrát vzbudilo štěkání srny, které mě docela vyděsilo, než jsem si ho zracionalizovala. Někdy po půlnoci jsem slyšela zvláštní hrdelní zvuky, možná jelena, možná nějakého ptáka. A když jsem uprostřed noci koukala na hvězdnou oblohu, cítila jsem se nepopsatelně šťastná. Kolem bylo ticho a opravdová tma, kterou z města neznáme.

A samota? Byla to směs štěstí, hrdosti a sebereflexe, ale i stesku z vědomí, že ten pocit nikomu nepředám. Ve dvou nebo ve víc lidech by to byl úplně jiný zážitek.

📓 7. 6. 2018, 6:34 · Chata Šindelka
Už mám skoro zabaleno a vyrazím na Sušinu. Vede tudy jedna cesta, doufám, že správným směrem. Slunce už je nad horami, mně ho ale zakrývá kopec a jsem otočená k západu, takže je mi zima. Už sbalím jen plachtu a vyrazím.
Moc vyspaná nejsem, budila mě zima. Až k ránu na mě padla únava, takže jsem ani nefotila oblohu před východem slunce.

Den druhý: Podbělka, Sušina a Tetřeví hora

Probudila jsem se kolem páté. Po batohu mi lezl slimák a slunce už bylo nahoře. Užila jsem si poslední romantické chvilky, posnídala a pomalu se sbalila. V sedm jsem vyrazila cestou, kterou jsem měla před sebou a která nebyla v mapě.

Po vrstevnicích jsem pomalu stoupala pod Uhlisko a dál pod Podbělku, kde jsem se po dlouhé době napojila zpátky na turistickou značku. Na Podbělce jsem potkala ty dva chlapíky ze Sedla Puchacza. „My jsme se viděli včera, že?“ Den předtím jsem je jen pozdravila a utíkala do kopce ve snaze být neviditelná, teď jsem k nim přisedla. Doporučili mi vrcholy na polské straně Kraličáku a já jim svěřila, že fotím bunkry. Tahle setkání bývají opravdu osvěžující. S kým jiným si člověk rozumí víc než s lidmi, kteří se taky rádi toulají v horách?

Ze Sušiny jsem šla kousek po červené, kterou jsem spíš hádala – zjevně se tudy krátce předtím prohnala silná bouře. Pak jsem odbočila na Tetřeví horu, kde jsem původně chtěla spát na bunkru nebo v jeho závětří. Z místa jsem neměla dobrý pocit. Moje představa vycházela hlavně z databáze Řopíky.net, ale krajina se za pár let dokáže hodně změnit. Tetřeví hora nebyla planina, jak jsem čekala, ale slušně zarůstala stromy. Bylo špatně vidět, slyšela jsem divné zvuky a spěchala pryč.

Pod vrcholem leží Stříbrnická chata, další z mých záložních míst na nocleh. Ani ta na mě nepůsobila dobře – zarostlá, plná hmyzu, bez dobrého místa na spacák. Nezbývá než poděkovat prozřetelnosti, náhodě nebo zatracenému štěstí, že mi do cesty přišla Šindelka.

📓 10:54 · Stříbrnická chata
Trochu se mi to celé protahuje, ale už se blíží finiš. Na Podbělce jsem potkala dva chlapíky jako včera a prohodila s nimi slovo. Obdivovali, že fotím bunkry – fotek nakonec ani moc nemám, hodně ten kopec zarostl. Jinak už zase hledám zkratku. 4,5 km a jsem v Hospůdce U vleku. 🙂 Těším se na pití a snad bude i svíčková! 🙂

Do Starého Města pod Sněžníkem

Poslední kilometry byly náročné. Bylo vedro a šla jsem z kopce. Na svíčkovou jsem se těšila marně – v Hynčicích pod Sušinou bylo otevřené jen v Penzionu Kraličák, kde jsem dostala burger, který mi vůbec nechutnal. Pokračovala jsem přes pastvinu s kravami ke Starému Městu. Už jsem tam chtěla být.

V osadě Štěpánov vyšla na zápraží jednoho domu paní. Pozdravila jsem ji a ona se ptala, odkud jdu. Řekla jsem jí, že z Králík a že jsem spala v horách. Najednou začala říkat, jak jsem skvělá, zavolala to i na svou maminku do domu a obě mi přály hodně štěstí. Hrozně mě to dojalo a dodalo mi to energii k posledním kilometrům. Tak silně jsem tenhle pocit zažila asi poprvé.

📓 14:40 · Staré Město pod Sněžníkem
Bolí mě strašně nohy. Je konec. Bylo to úžasné, ale jsem ráda, že jsem v cíli. Procházela jsem kolem domu a dvě paní – matka s dcerou – mi říkaly, jak jsem skvělá. Dojalo mě to. Uvědomila jsem si, kolik jsem toho ušla a jaké jsem měla štěstí. Pro příště mám zase nějaké zkušenosti. Teď už se jen dokodrcat do Hranic… 🙂

Vlak mi samozřejmě ujel o pár minut a já na zastávce hodinu ležela, sundala si boty, nechala do sebe opírat slunce a i přes bolavé nohy se usmívala. Překonala jsem své obavy a splnila si malý sen. Nebyl to žádný světový výkon, ale na tyhle dny vzpomínám ráda. A mimochodem – není velkých cílů bez malých mezikroků. 😉

Co jsem se naučila

• Víc variant noclehu se vyplatí. Bunkr na Sušině i Stříbrnická chata by byly špatná volba. Nikdy se nespoléhám na jednu variantu místa na spaní.
• Stáhněte si offline mapy celé oblasti. Trasa vedla přes dva kraje a jeden jsem neměla stažený. Papírová mapa mě zachránila.
• Neznačené cesty jsou nevyzpytatelné. Nikdy nevíte, kde skončí, a v mapě nemusí být spojené.
• Lepší karimatka. Budila mě zima od země. A místo bavlněného trika už spávám v merinu.
• Softshell byl zbytečný, večer jsem ho ani nevytáhla.

Myslím, že by takový čas o samotě, kdy člověk nemůže utéct sám před sebou a svými myšlenkami, prospěl spoustě lidí. Pokud o něčem podobném uvažujete, vrhněte se na plánování. A zkuste si cestou psát deník. Je bezva v něm pak listovat a uchováte si pocity a vzpomínky, které časem blednou.

O tři roky později jsem se na Kraličák vrátila – tentokrát v noci. A pokud vás noční hory lákají, přečtěte si i můj článek Do hor v noci?.