Z deníku: První spaní o samotě v horách

Před dvěma lety jsem se vydala na svůj první dvoudenní horský přechod se spaním pod širákem uprostřed kopců a lesů. Šla jsem sama. Před pár dny na mě při uklízení šuplíku vypadl deníček, který jsem si cestou psala. Těch zápisků není hodně, přesto mě živě vrátily do 6. června 2018.

O přechodu Králického Sněžníku jsem napsala i článek, rozdělený na dvě části:

KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO LESA (A SPÁT TAM), I. ČÁST

KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO LESA (A SPÁT TAM), II. ČÁST

6. 6. 2018, 9:02
CESTA DO HANUŠOVIC

Nedala jsem zatím moc prostoru svým myšlenkám, ale v noci se mi zdálo, že tam jsem. Chata Pod Babuší byla hospoda a nechystala jsem se v ní spát sama.
Jsem připravena tak, jak jsem nejlépe dokázala. Zítra touto dobou už budu lépe vědět, co jsem zapomněla, a co by bylo lepší nechat doma.
Mapy.cz mi nenačítají trasu, ale pamatuji si ji. Dnes nebude prostor pro punk. Do 6 chci být na Sušině a mít jasno v tom, kde složím hlavu. Hodně spoléhám na Šindelku. Je tam výhled na Kraličák a ohniště – alespoň dle fotek – snad se to podstatné nezměnilo. Upouštím od nocování na bunkru. Raději bych měla jednu stranu krytou.
Těším se na samotu. Někdy si říkám, jestli to není smutné nemít se o to v ten moment s kým podělit. Ale umím si to užít. Těším se na východ slunce.

Celou cestu do Králík jsem tlumila tázavý hlásek a odpovídala mu: “Hele, kdybych se fakt jako bála, tak můžu sejít někam do Dolní Moravy a spát v chatě”, i když jsem věděla, že to neudělám.

Takhle zpětně hodnotím, že jsem zbytečně nesla softshelku, kterou jsem ani nevytáhla. Pro příště bych si lépe zkontrolovala stažené offline mapy – Mapy.cz nenačítaly trasu, protože část byla v Pardubickém kraji, který jsem neměla stažený. Měla jsem ale i papírovou mapu, která se mi pak při změně trasy (ačkoliv jsem se tomu chtěla vyhnout a jít striktně podle plánu) šikla. Nespoléhat na jediné místo k přespání se mi vyplatilo. Měla jsem hodně variant.
A samota? O té o kousek níže.

První cíl: Klepáč

13:20
POD KLEPÁČEM

Mám za sebou 9 km. Nebyl to náročný terén, takže nohy jsou v pohodě, ale něco jsem nastoupala. Sedím v přístřešku. Naproti na kopci se skvěje Stezka v oblacích. Nechápu její smysl. Musím dopít lahev, abych o kilák výš mohla doplnit z Lipkovského potoka. Doufám, že tam bude voda. 1,4 km a budu na rozhledně Klepáč (1145 m n. m.).

Tak tohle byla lekce. 😀 Voda v prameni nebyla a mně zbývala jen trocha, se kterou jsem musela jít dalších 10 km. Další krátký zápis byl z 14:30 z rozhledny, kde byl epický výhled a foukal studený vítr. Pokračovala jsem po hřebeni k Malému Sněžníku, kde jsem z nedostatku vody byla opravdu hotová. Kousek je Schronisko pod Śnieznikem. Držela jsem se nohama na zemi a říkala si, že dobudu vrchol – Králický Sněžník, a když nebude v prameni Moravy voda, půjdu se staženým ocasem do chaty. Voda tam naštěstí byla a já pokračovala dál. Musela jsem ale přehodnotit situaci – časově mi to nevycházelo. Vrchol Sušiny jsem nechala být a zvolila alternativní trasu. Původně jsem se tomu chtěla vyhnout, protože neznačené cesty jsou nevyzpytatelné a člověk nikdy neví, kdy cesta skončí a kde.

21:12
CHATA ŠINDELKA

Musím sebekriticky přiznat, že jsem přecenila své síly. Vůbec jsem nestihla dojít na Sušinu. Uchýlila jsem se k nouzovému řešení – z Francisky jsem šla po žluté a pak odbočila na neznačenou cestu. Cíl: Šindelka. Tak snadné to ale nebylo. Minula jsem Sněžnou chatu, ta se mi ale nelíbila. Pak jsem si namočila nohy v nějakém rašeliništi. A jako zlatý hřeb jsem nemohla trefit k Šindelce! Jsem zvědavá, kolik mi to dalo kilometrů. Špatně jsem koukala, nakonec jsem tady. Slunce je za obzorem, oheň dohasíná, vkrádá se zima. Ano, jsem šťastná, že jsem to konečně podnikla.

Časově mi to sice nevyšlo, ale žádný pocit zklamání po těch skoro 2 letech necítím. Naopak mě to vybičovalo k zajímavému výkonu. I po 25 kilometrech a únavě ze slunce jsem poslední kilometry měla hodně rychlé tempo. Hnal mě strach, že mě zastihne tma. Šindelka je ale skvělá chata – bylo tam kryté ohniště, závětří a pramen. Nad pohořím Králického Sněžníku zapadalo slunce, všechno bylo zlatavé, bylo neskutečné ticho a já byla sama a přede mnou noc. Noci jsem se předtím psychicky hodně bála, ale když už jsem byla na místě, vůbec nebyl pro tyto emoce prostor. Smysly byly zbystřené, hlava fungovala, cítila jsem se v bezpečí. A samota? Byla to taková směs štěstí, hrdosti, sebereflexe, ale i teskno z vědomí, že ten pocit nikomu nepředám a zároveň ve dvou či více lidech by byl úplně jiný.

Západ slunce v Králickém Sněžníku

7. 6. 2018
6:34
CHATA ŠINDELKA

Už mám skoro zabaleno a vyrazím na Sušinu. Vede tudy jedna cesta, doufám, že správným směrem. Slunce už je nad horami, mně ho ale zakrývá kopec a jsem otočená k západu, takže je mi zima. Už sbalím jen plachtu a vyrazím.
Moc vyspaná nejsem, budila mě zima. Až k ránu na mě padla únava, takže jsem ani nefotila oblohu před východem slunce.

Uprostřed noci jsem se často budila. Jednou to bylo štěkání srny, které mě docela vyděsilo, než jsem si ho zracionalizovala, podruhé hrozná zima. Ocenila jsem čepici a palčáky, které jsem měla s sebou. Teď už vím, že by mi pomohla lepší karimatka, která by mě lépe odizolovala od studené země. Když jsem ale uprostřed noci koukala na hvězdnou oblohu, cítila jsem se nepopsatelně šťastná. Kolem bylo ticho a opravdová tma, kterou z města neznáme.

10:54
STŘÍBRNICKÁ CHATA

Trochu se mi to celé protahuje, ale už se blíží finiš. Na Podbělce jsem potkala dva chlapíky co včera a prohodila s nimi slovo. Obdivovali, že fotím bunkry – fotek nakonec ani moc nemám, hodně ten kopec zarostl. Jinak už zase hledám zkratku. 4,5 km a jsem v Hospůdce U vleku. 🙂 Těším se na pití a snad bude i svíčková! 🙂

Den předtím jsem v jednom sedle potkala tyto dva chlápky, jen je pozdravila a utíkala do kopce ve snaze být neviditelná. Nakonec jsem s nimi dobře popovídala. Tyhle setkání bývají někdy opravdu osvěžující. S kým jiným byste si měli rozumět více, než s lidmi, kteří taky tvoří sami sebe v horách? Ta svíčková nakonec nebyla, to mě zklamalo.

14:40
STARÉ MĚSTO POD SNĚŽNÍKEM

Bolí mě strašně nohy. Je konec. Bylo to úžasné, ale jsem ráda, že jsem v cíli. Procházela jsem kolem domu a dvě paní – matka s dcerou – mi říkaly, jak jsem skvělá. Dojalo mě to. Uvědomila jsem si, kolik jsem toho ušla, a jaké jsem měla štěstí. Pro příště mám zase nějaké zkušenosti. Teď už se jen dokodrcat do Hranic… 🙂

Vlak mi ujel o několik minut a já na té zastávce ležela hodinu, sundala jsem boty, nechala do sebe opírat slunce a i přes bolavé nohy jsem se usmívala. Nebyl to žádný světový výkon, ale vzpomínat na tyto dny budu ráda. 🙂 A mimoto – není velkých cílů bez malých mezikroků… 😉

Myslím, že by takový čas o samotě, kde člověk nemůže uniknout sám před sebou a svými myšlenkami, prospěl spoustě lidem. Setkávám se s různými reakcemi. Pokud o něčem podobném uvažuješ, vrhni se na plánování a neztrácej čas, nebudeš litovat. Psaní deníčku na nějaké takové cestě zkus taky, zaprvé je bezva tím pak listovat, zadruhé tam můžeš uchovat pocity a vzpomínky, které postupem času blednou. 😉

VODA!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek