Jsou to skoro přesně tři roky, co jsem se jednoho prosincového rána sebrala a vyjela do Jeseníků na výšlap. Předcházel tomu večer v Jazz Tibetu v Olomouci, kdy jsem věděla, že se druhý den vypravím někam na výlet. Ve hře byly snad Vsetínské vrchy nebo jiné přátelské kopečky. Moc dobře si pamatuji, jak jsem onu sobotu 17. prosince 2016 někdy ve 3 ráno čuměla do mapy a vybrala si k dobytí Šerák. Nutno podotknout, že jsem v té době po horách nechodila a netušila jsem, co mě čeká.


Zaprvé měl vlak strašné zpoždění. Přesedala jsem v Zábřehu a čekala tam snad dvě hodiny. Výchozí bod jsem měla v Lipová-lázně a než jsem se tam dostala, bylo snad deset nebo jedenáct hodin. Místo abych šla rovnou ze stanice po zelené značce, šla jsem po modré, ze které jsem pak odbočila a na zelenou se napojila. Zacházka to velká nebyla, necelý kilometr.

Krajina byla příjemně pocukrovaná sněhem, bylo krásné světlo, hezky se mi šlo. Doběhli mě kluci, které jsem viděla ve vlaku. Prý byli ještě na pizzu a ať jdu s nimi. Měli tak šílené tempo, že jsem se s nimi zase rozloučila a šla si svou pohodu. Znervóznili mě ale slovy, ať pospíším, že ve dvě hodiny už zapadá slunce. Tato slova jsem měla v hlavě celou cestu, co jsem šplhala do kopce k vrcholu Šerák.

Samozřejmě jsem si vybrala tu nejstrmější cestu, co nahoru vede – po žluté klikatici. Tady už jsem měla sníh nad kotníky, docházelo mi pití, neměla jsem energii a nahoru jsem se vysápala jen díky strachu, že bych někde skončila v horách po tmě. Pud sebezáchovy přežívá i v městském člověku.

Dobytí vrcholu bylo ale epické. Zvládla jsem to! Výhled byl ohromující a já zapomněla na mrznoucí nohy. Ještě se teda musím pochlubit, že jsem na sobě neměla asi kousek funkčního oblečení a šla jsem v termolegínách a normálních kalhotech. Pod bundou jsem měla svetr a mikinu, na nohách nízké trekové boty s dírou.

Na vrcholu jsem byla asi kolem 2-3 hodiny. Vůbec bych to nestihla dolů. Naštěstí jezdila lanovka. Při přesedání jsem si na Černavě dala horké jablko a do stanice v Ramzové jsem dorazila v momentě, kdy bylo slunce už pomalu za obzorem.

Tahle túra mi dala ponaučení o mých limitech a připravenosti. Dneska už nevyjdu bez mapové aplikace, funkčního prádla a pořádné svačiny. 🙂