Před několika lety sdílela moje kamarádka na Instagram fotky z nočního výstupu na Sněžku. Fascinovalo mě to. Velice jsem to obdivovala. Tehdy jsem nevěděla, že o pár let později budu na Sněžku za tmy směřovat taky.
Navrhla jsem to v létě 2017 svému tehdejšímu příteli. Popravdě jsem ani nečekala, že by na to kývnul, takže mě jeho souhlas překvapil. Naplánovali jsme cestu a v pátek večer jsme se nechali zavézt jeho taťkou do Žacléře, kde byl náš výchozí bod.
Pro mě to byla první noční expedice, takže jsem příteli do plánování moc nekecala, i když on zkušeností taky moc neměl. Dnes si plánuji noční výšlapy jinak. Jsem lépe připravená a hlavně – nevyrážím tak brzy. 🙂 Ze Žacléře jsme vyšli kolem půl 5 a před námi bylo zhruba 20 kilometrů na vrchol Sněžky, nejvyšší české hory. Předpokládali jsme, že ve tmě bude naše tempo radikálně pomalejší.
Začali jsme stoupat k rozcestníku Vízov, kde jsme si na posezení u kříže dali po prvních 4 kilometrech na posilněnou bezové řízky. Nebylo kam spěchat. Odsud je krásný výhled do údolí i na polskou stranu – na Lubawku a Bukowské jezero.
Pokračujeme k Rohu hranic, kde se poprvé setkávám s typickým krkonošským uzavřeným přístřeškem vhodným k bivakování. Ještě v roce 2017 si nedokážu představit, že bych v něm spala, ale už tehdy mě to lákalo. 🙂
Překračujeme horskou rozsochu Čepel – tvoří ji 2 km dlouhý hřeben a na jejím konci je další přístřešek, který leží v Horních Albeřicích, na samé hranici s Polskem.
Mírně stoupáme po Hřebenovce, jak se zelená trasa jmenuje, směrem k Lysečinské hoře. To už jsme v 1000 metrech nad mořem. Łysocina, jak se jí polsky říká, má 1188 m. Potkáváme tady sloupek s označením hory a nápisem “Maloúpské tisícovky”.
“V Malé Úpě a jejím blízkém okolí se nachází 10 vrcholů vyšších než 1 000 m. Vrcholy jsou označeny vrcholovými sloupky se značkovacím zařízením. Většina z nich je v blízkosti značených cest, pro některé si budete muset zajít až na vrchol. Pokud do této mapky získáte značky ze všech vrcholů, dostanete na Infocentru v Malé Úpě za své úsilí malý dárek, maloúpský cepínek.”
Seznam tisícovek na blogu Malé Úpy
Nejvíc mi ale berou dech červánky a opar, do kterého se halí Sněžka. Ochlazuje se a blíží se noc. Jsme pouhé 3 km od Pomezních Bud, severní části obce Horní Malá Úpa. Celkem ochotně tady zapadneme do pivovaru Trautenberk, kde se posilňujeme pivem a gulášem.
Bohužel v 11 Trautenberk zavírá. To už je okem neproniknutelná tma. Nastupujeme na červenou turistickou značku. Když procházíme pod lanovkou, rozsvítíme jednu čelovku a vidíme celé stádo poskakujících světýlek – jsou to oči srn. Jsem v šoku, jak tichá tato zvířata v takovém počtu jsou.
O 1,5 km dál se nachází třetí útulna a i tato vypadá prázdně. Je kolem půlnoci, nejsou slyšet zvuky a kolem nejsou žádní lidé. Snažíme se být tiší a zbytečně nesvítit čelovkami – dokud jdeme po široké cestě, jde to snadno. Od Jelenky nahoru ke Svorové hoře a dále kousek po hřebeni ale aspoň jedno světlo potřebujeme – já jdu vepředu a přítel za mnou se mi snaží svítit pod nohy. V jednom momentě se ve světle odlesknou dvě oči a vidím, jak běží ke mně! Zbaběle se schovávám za muže a pak se směju. Později zjišťuji, že to byla zrzavá kočička, kterou jsme pak za světla u Polské boudy na vrcholu Sněžky spatřili. Aspoň v to teda dodnes doufám. 🙂
Z hřebene se chvíli díváme do osvětleného údolí a připravujeme se na závěrečný výstup. Vrcholu dosahujeme v 1:15 ráno! Fouká silný studený vítr a poznáváme, jak málo jsme vybaveni – minimálně spacák, do něhož bychom se schoulili, by se hodil. Chvíli se schováváme u Polské boudy, pak za kapličkou, kde se aspoň trochu chráním pláštěnkou. Chvílemi se smějeme, chvílemi jsme zoufalí zimou a tím, jak čas pomalu ubíhá.
Nakonec se ale svítání dočkáme. A nejen něj – na vrchol Sněžky putují další turisté. Dokonce se s rozedněním dozvídáme, že kousek pod vrcholkem v ďolíčku dříme ve spacáku v závětří turista. Co naplat – jsme poučeni.
Epický východ slunce sice nepřišel – je lehce zataženo – ale obloha se opět zbarvila do fialovorůžových pastelových tónů a mně je zase dobře.
Pomalu sestupujeme do Obřího sedla a ještě chvíli se kocháme a hážeme do žaludků zbytky bezových řízků. V ranním světle vidím nedaleko od nás siluetu vysoké laně. Po modré sestupujeme do Obřího dolu a v Peci pod Sněžkou čekáme na autobus a já se těším do postele.
I když na tomto výletě nešlo vše úplně po másle a mohl být komfortnější, moc ráda na něj vzpomínám. Myslím, že jsme se navzájem nijak neohrozili a pro mě to byla cenná zkušenost.
O noční turistice jsem napsala samostatný článek.
A jaká byla vaše první noční výprava? Proběhla hladce, nebo jí také něco chybělo? Napište mi to do komentářů.