Oshlak Trail v Kosovu: přechod hřebene

Balkán má nespočet tváří, ale ta nejlepší přichází ve chvíli, kdy odbočíte z profláknutých tras. Když jsem v září 2024 plánovala výšlap na kosovský Oshlak (2 212 m n. m.), věděla jsem jen dvě věci: že hřeben slibuje výhledy na národní park Šar planina a že doprava na start bude klasická balkánská loterie. Všechno ostatní – mrazivý vichr i nečekaná setkání – přišlo až po prvních kilometrech.

Nejisté balkánské maršrutky

Začínala jsem v Prizrenu, kde jsem měla apartmán ve čtvrti zvané Marash – na samotném východě města. V nějaké diskuzi na internetu jsem vyhrabala, že maršrutka na začátek trailu do horské vesničky Prevalla jede po sedmé ráno. Zkušenosti velely, ať jsem tam dřív. V 7 ráno bylo na zastávce na okraji města ticho a nebylo žádné auto, které bych si mohla případně stopnout. Naštěstí jsem nemusela. Dodávka přijela, potvrdila jsem si cíl a nastoupila mezi místní. Při vystupování jsem zaplatila 2 eura a vydala se na trail.

Co je to ta maršrutka? Pokud jste s tímhle úkazem ještě neměli tu čest, jde o soukromou dodávku suplující hromadnou dopravu. Nemá žádné oficiální zastávky ani vyvěšené jízdní řády – ty se předávají výhradně ústním podáním mezi místními. Auta většinou nenesou žádné označení, trasa se dohaduje za jízdy a zastaví vám prostě tam, kde si mávnete. A buď přijede o dvacet minut dřív, nebo o hodinu později.

Po červené na vrchol Oshlak

Prevalla leží v 1 500 m nad mořem. Prošla jsem kolem probouzejících se domků pěšinou naznačenou v Mapy.com. Naštěstí nebylo kde se ztratit a trasa byla jasně zřetelná a označená až na hřeben. Co mě znervózňovalo, tak těžký mrak nad lesy. Nad Prizrenem v dáli se ale dělalo jasno, tak jsem věřila, že se to protrhá.

Vystoupala jsem do 1 800 m. Naděje na zlepšení počasí a nějaké výhledy mě vzápětí opustila, protože na hřebeni mě přivítal silný studený vítr a převalující se mlha. Mělo to ale atmosféru – ve větru tady plápolala albánská vlajka.

Stoupala jsem pořád nahoru a věřím, že je odtud epický výhled do údolí řeky Lepenc i sousední hřebeny. Mně se nakonec nepoštěstilo a zahalená mlhou jsem došla až na stejnojmenný vrchol trailu Oshlak (2 212 m), kde mě přivítal mrznoucí déšť a já hořce pocítila nedostatečnost své výbavy. Moc jsem se nezdržovala a sestoupila o 200 m níž.

Ztracená značka a záchrana jménem Kopana Voda

Hřeben se po dvou kilometrech stáčel doprava a dolů, ale červená značka mi najednou zmizela v zarostlém terénu. Chvíli jsem se motala – v mapě tenhle detail chyběl, ale kopec se v těch místech lámal do skal, což mě docela zmátlo.

Původně jsem měla v plánu odbočit i na vrchol Koxha Ballkan (2 035 m), ale v tom mrazivém větru jsem to vzdala. Na směrových cedulích jsem si ale všimla, že cestou leží objekt Kopana Voda označený jako M. Hut (horská chata). Vydala jsem se k němu s nadějí na trochu tepla. Když jsem však k domu dorazila, vypadala spíš jako soukromý objekt – žádná cedule s otvírací dobou, na dvorku zaparkované auto a postavený stan.

Tady jsem musela jít hodně za hranici své komfortní zóny. Vybavená asi pěti albánskými slovy jsem po chvíli váhání zaklepala na pootevřené dveře a zeptala se na čaj.

Dopadlo to nejlépe, jak mohlo. Uvnitř vládla skvělá atmosféra a čilý ruch. Stačilo říct „čaj“ a už mě táhli do vyhřáté kuchyňky, posadili ke kamnům a do ruky mi strčili hrnek horkého černého čaje. Jeden z chlapíků uměl trochu anglicky, a tak jsme se dali do řeči – řešili jsme, odkud jdu a jak dlouho mi to trvalo, přičemž uznale pokyvovali hlavou. Dozvěděla jsem se i nečekaný detail: jeden z přítomných během války v Kosovu v roce 1998 pobýval v Českém ráji!

Zničehonic vzešla z pléna i jedna zásadní otázka: „Víš, že je v okolí hodně medvědů?“ Odpověděla jsem upřímně – tušila jsem to a cestou si pro jistotu zpívala, abych zahnala strach i případného méďu. Naštěstí jsem ale narazila jen na bobky.

Seděla jsem tam s nimi a cítila obrovskou vděčnost za takhle srdečné lidi. Dostala jsem smažené grundle (rybičky), domácí meruňky a na cestu ještě vařená vajíčka. Jako zlatou tečku mi věnovali i klubové triko jejich horské skupiny Shoqata e Bjeshkatarëve „Haxhi Beda“ (Horský turistický klub Haxhi Beda), čímž ze mě udělali neoficiální členku. Dokonce mě zvali na celovíkendovou akci, ale musela jsem s díky odmítnout – druhý den ráno mě čekal odjezd do Prištiny. Na Facebooku jsme ale ve spojení dodnes.

Pozor na pastevecké psy

Chlapi z chaty mě upozornili na agresivní pastevecké psy nad vesnicí Novo Selo. Prý je mám obejít velkým obloukem. Víc než psi mě ale v té chvíli vypekla zase mizící značka. V mapách je v tomhle úseku nakreslená změť pěšinek a ta skutečná samozřejmě označená nebyla. Po chvíli jsem skončila v neprůchozím klestí, musela se kousek vracet a celou dobu jsem napjatě poslouchala, jestli nezaslechnu štěkot.

O kousek dál jsem potkala turistu mířícího do kopce. Správně jsem se dovtípila, že má namířeno právě ke chlapům na Kopanou Vodu. Prohodili jsme pár slov v angličtině, i on mě zval na víkendovou akci a hlavně mě uklidnil: „Psi jsou dneska naštěstí zavření.“ Konečně ze mě spadl strach, pořádně jsem se nadechla a jako bonus nad hřebeny konečně vyšlo slunce!

Dodávkou do Marashe

Z vesnice Novo Selo to už bylo jen pohodové klesání dolů k Prizrenu. Slunce svítilo, ze mě spadla veškerá únava i obavy ze psů a já se těšila, až zakotvím v ubytování a dám si sprchu.

Kousek nad městem vedle mě najednou zabrzdila bílá dodávka. Seděli v ní dva chlápci – dělníci, kteří se vraceli ze směny. Stačil zvídavý pohled a otázka, kam mám namířeno. Když jsem řekla, že jdu do Marashe, mávli rukou, ať nasednu, že mě kousek dolů svezou.

Řidič byl mladší Turek a na místě spolujezdce seděl starší Albánec, ptal se, odkud jdu a taky byl hrdý, že jsem zdolala Oshlak. Po chvíli z auta vyskočil u svého domu a v dodávce jsem zůstala sama s řidičem. A v tu chvíli přišel ten moment, který každá holka cestující na vlastní pěst moc dobře zná. Z přátelského gesta se stalo neodbytné zvání na kávu. Znovu a znovu.

Byla jsem v pozoru. Jako sólo cestovatelka si na sebe dávám velký pozor a v hlavě už jsem si jela krizový scénář – ruka byla připravená na klice a byla jsem odhodlaná otevřít dveře za jízdy (v serpentinách a uličkách to nebyla vysoká rychlost) a vyskočit, kdybych cítila, že je potřeba. Řidič mě nakonec vysadil přesně tam, kde měl. Při loučení mi sice držel ruku nepříjemně dlouho, ale akceptoval odmítnutí a nic hrozného se nestalo.

Byla to jen malá, trochu nepříjemná odbočka na jinak úžasné trase. Balkán je divoký, neuvěřitelně pohostinný, ale taky vás občas vystaví situaci, která prověří vaše hranice a ostražitost.

Závěr

I s tou troškou adrenalinu na konci byl výšlap na Oshlak jedním z nejintenzivnějších zážitků z celého Kosova. Hřeben Oshlaku mě přivítal mrazem a vichrem, ale odměnil mě něčím daleko cennějším – pocitem svobody na liduprázdném hřebeni, vřelostí chlápků z Haxhi Beda a připomínkou, že na horách člověk na opravdovou lidskost narazí pořád nejčastěji. Přesvědčila jsem se o tom znovu i v bosenském Lukomiru.