Z Konjice do Lukomiru: o srdečnosti v drsných bosenských horách

Někdy si naplánujete věci do posledního detailu, abyste o pár hodin později zjistili, že na Balkáně plány platí jen do chvíle, než přijdou do kontaktu s realitou. Po přechodu Prenje jsem se zastavila v Konjici na prohlídku Titova bunkru a přespala v městečku. Plán na další den byl jasný: dojít pěšky až do nejodlehlejší a nejvýše položené vesnice v Bosně – do slavného Lukomiru.

Krach s taxíkem a záchrana u mostu Jurija Gagarina

Předem domluvené taxi mi večer nepotvrdilo sraz a ráno u kostela v Konjici taky nikdo nečekal. Znáte ten pocit, když stojíte s batohem na zádech v úplně cizím městě a říkáte si, čím vás ten den ještě překvapí?

Popošla jsem pár metrů přes most Jurija Gagarina, kde na parkovišti náhodou jedno taxi stálo. „Jste volný? Vezmete mě do Džepi?“ ptám se. Řidič kývl, naložil mi batoh do kufru a až v tu chvíli mi došlo, že jsem se nezeptala na cenu předem. Naštěstí si řekl o 25 marek (cca 310 Kč). O pět marek víc, než byla domluva s prvním taxikářem, ale za 25 minut jízdy prudce do kopce pořád skvělá cena.

Během jízdy jsme se pokoušeli o česko-bosenskou konverzaci. Jakmile zjistil, že jsem z Česka, rozzářil se a pokyvoval, že do jejich hor jezdí hodně Čechů. Vysadil mě v deset kilometrů vzdálené vesničce Džepi. Popřál mi hodně štěstí, rozloučili jsme se a já věděla, že mi právě ušetřil zhruba 620 výškových metrů po asfaltu.

Odlehlý ráj na samé hraně kaňonu: co je to vlastně ten Lukomir?

Lukomir je nejvýše položená (1 495 m n. m.) a zároveň nejizolovanější vesnice v celé Bosně a Hercegovině. Leží přímo na okraji strmého kaňonu řeky Rakitnica. Kamenné domky se šindelovými či plechovými střechami vypadají jako ze skanzenu, jenže tady se stále žije – i když jen od jara do podzimu. V zimě vesnici zavalí sníh, je odříznutá od světa a místní obyvatelé se stěhují do údolí. Je to místo, kde tradice ještě nevyhynuly, i když turistický ruch sem pomalu, ale jistě a citelně proniká.

Ovčí kosti u pravoslavného hřbitova

Prvních zhruba 5 kilometrů vede po pěkné asfaltce. Sotva vyjdu z Džepi, mávají na mě místní chlapíci a křičí: „Lukomir, Lukomir!“ Zjevně už tu viděli mraky takových baťůžkářů. Do nejodlehlejší vesnice v Bosně sice míří mraky aut, ale pěšky nakonec moc lidí nepotkám.

Za Hotelem Han Jelica, který leží už dost daleko od všeho a v noci tu musí být absolutní, až pohlcující ticho, si dobírám vodu z kohoutku, hladím štěňátka a odpojuji se z asfaltky. Pokračuji pěšinou mezi horskými loukami plnými ovcí. Naštěstí na obzoru nevidím žádného namotivovaného pasteveckého psa. Pokud na Balkáně chodíte po horách, víte, že pastevečtí psi (často obří šarplaninci) umí být pro turisty obrovským problémem – brání své stádo nekompromisně a potkat je bez pastevce v zádech vyžaduje pevné nervy. Tentokrát mám štěstí.

Nádherně zvlněnou krajinou přicházím k Православно гробље (Pravoslavno groblje), starému srbskému pravoslavnému hřbitůvku. Je obehnán polorozpadlým plotem, což mi nedá a musím se jít podívat blíže. Mezi starými náhrobky místy leží rozházené ovčí kosti. Zvláštní, nehostinné, a přesto nesmírně klidné místo. Právě tady potkávám partu čtyř turistů v protisměru. V tu chvíli ještě netuším, že to budou až téměř do samotného cíle jediní lidé, které za celý den uvidím.

Mimo trasu s minami v hlavě a odměna na Markovaci

Od hřbitova začíná nekompromisní stoupání na kopce Markovac a Veliki Lisac (1 504 m n. m.). V prudkém svahu je špatně vidět značení a v suché, sluncem spálené trávě se ztrácí i samotná pěšina. Když zjišťuji, že jsem se odchýlila a jdu o několik metrů vedle, na moment se ve mně sevře žaludek.

V hlavě mi pořád bliká vykřičník s varováním před minami. Bosna má z 90. let stále spoustu nezmapovaných minových polí a opustit vyznačenou trasu v odlehlých horách není zrovna dobrý nápad. Bez paniky, ale velmi opatrně se vracím na správnou pěšinu. Uff. Kopec mi dává zabrat, v půlce musím zastavit a vydýchat to.

Když vystoupám výše, přímo přede mnou se otevře dechberoucí, neskutečný výhled na kaňon řeky Rakitnica. Všechna námaha je v tu sekundu zapomenuta.

Cesta pokračuje po hřebeni a příjemně ubíhá. Jenže čím víc se blížíte k Lukomiru, tím je terén techničtější – úzká pěšinka přechází v kamení. Od vrcholu Grad se dostávám na čistě kamenitou pasáž, kde mi volné šutry neustále podkluzují pod nohama.

Tady potkávám pár s pejskem. Pozdravím, neodolám a s dovolením si pohladím jejich kolii. Pak pokračuji dál. Jsem ponořená hluboko ve vlastních myšlenkách a hlavně se těším do cíle, když najednou slyším, že na mě někdo křičí. Otočím se. Pár na mě mává a volá, že mám jít horní pěšinou.

A opravdu – v nepozornosti jsem sešla ze stezky! Prý bych se do vesnice dostala i tou spodní, ale musela bych v samém závěru znovu stoupat prudce do kopce. Jsem jim neskutečně vděčná. Teď už mě čeká jen závěrečný sestup po šutrech, překonání malého brodu a poslední kopeček do samotného Lukomiru.

Jehněčí, chladní krajané a noc s nečekaným vyrušením

Vítá mě guesthouse Bobića Konak. Ubytovávám se v příjemném pokojíčku s dřevěným zkoseným stropem a okamžitě mířím do sprchy. Je sice společná, ale nádherně čistá. Podle ticha je jasné, že tu nikdo další nebydlí – pokoje mají jen tři a sezóna už finišuje. Po téhle túře je horká voda čistá extáze.

Aplikace Mapy.com mi předpovídala stoupání okolo 1 100 metrů. Výsledek na hodinkách? 1 700 nastoupaných výškových metrů na 18 kilometrech!

Vyčerpaná, ale šťastná vyrážím na večeři do hospůdky Na Krovu Svijeta (Na střeše světa). Je večer a venku fouká ledový, ostrý vítr. Zalézám do tepla sympatické restaurace a objednávám si vyhlášené pečené jehněčí, salát a pivo Sarajevsko. Maso je sice trochu slanější, ale po mém dnešním horském výkonu tělo sůl přímo nasává a chutná mi božsky.

Při jídle do hospody přichází pár a já zaslechnu češtinu! Potěšená a plná endorfinů se odhodlám a ptám se, zda zítra nejedou směrem do Sarajeva. Paní se tváří jako absolutní studený čumák a pán se jen nečinně veze. Prý jedou do olympijské vesnice. Z jejich reakce je cítit nulová ochota vzít krajanku s batohem do auta. Usměji se, poděkuji a raději se vrátím k obírání jehněčích kostí.

Před spaním ještě vyběhnu ven podívat se na protější vrchol Drstvy, který se se zapadajícím sluncem zbarvuje do růžova.

Jenže noční klid netrvá dlouho. V noci dorazí dvě turistky s obřími kufry. V dřevěném domku bez jakéhokoliv odhlučnění dělají hrozný rámus – jak při příjezdu, tak znovu brzy ráno kolem půl šesté. Zmůžu se přes stěnu jen na hlasité „Ššš!“, ale nepomáhá to.

Lokum a dojemná vděčnost

Ráno jdu na snídani, kterou připravují sami domácí. Turistky právě dojedly, bleskově zaplatily a mizí. Pan domácí jim ještě táhne ty obří kufry k autu. Jakmile odejdou, přisedne si ke mně a přes překladač v telefonu se mi začne omlouvat za ten noční a ranní hluk. Ví, že jsem přišla pěšky po náročné túře, a je mu líto, že jsem se nevyspala. Vypadá tak upřímně zkroušeně, až mě to dojme. Nabízí mi kávu a já s radostí přijímám. Dostávám ji v krásné smaltované džezvě s kouskem lokumu.

Jdu se nahoru sbalit a po návratu dolů prosím o vodu do lahve. K vodě na mě ale na stole čeká překvapení – sklenice domácího džusu z brusinek, které sami nasbírali na kopci Obalj. Pan domácí se ještě ptá, kudy dnes pokračuji. Když říkám, že jdu přes Dugo polje do Babin Do, ukazuje mi na mapě, kde přesně najdu cestou studánku s pitnou vodou.

V tu chvíli si připadám, jako bych neodjížděla z penzionu, ale od vlastní babičky a dědečka.

Když opouštím samotnou vesnici, na horizontu se naposledy otočím zpátky k malým kamenným domkům. A v tu chvíli neudržím slzy dojetí za to, jak srdeční lidé v téhle drsné části Bosny žijí.

Dlouhá cesta do Babin Do a finální tečka

Závěrečná cesta do Babin Do (dalších 18 km) už moc záživná není. Krajina se otevírá, kopečky se příjemně vlní, ovce se pasou… ale kolem mě už projíždí hromada aut mířících do vesnice a občas nějaký cyklista. Pěší turisté skoro žádní. Škoda.

V olympijské vesnici Babin Do zakotvím v hotelu a nechávám si zavolat taxi do Sarajeva. Místní hromadná doprava v tomto období už nejezdí a já jsem po všech těch zážitcích a emocích až moc velký introvert na to, abych zkoušela stopovat, i když věřím, že by se někdo našel.

Lukomir mi dal zabrat, vzal mi dost sil, ale vrátil mi to způsobem, na který do smrti nezapomenu.