Přechod pohoří Prenj: z Rujiště do Bijely přes bosenské Himaláje

V září 2026 jsem se vydala na přechod pohoří Prenj v Bosně a Hercegovině. Den předem to přitom vypadalo, že z celé túry nebude nic – v okolí hořelo, vlaky nejezdily a já seděla v Mostaru a nervózně překládala bosenské zprávy.

Dva dny v Mostaru a hory v plamenech

Přechod Prenje byl součástí mé desetidenní cesty po Bosně a Hercegovině, kterou jsem projela sama většinou veřejnou dopravou. Do Mostaru jsem přijela dva dny před túrou. Chtěla jsem mít čas na město, dobré jídlo a v klidu se připravit. Za sebou jsem měla dlouhou cestu z Banja Luky se zastávkou v Jajci. Když jsem vystoupila z autobusu, vzduch byl cítit jako v sauně. Nevěnovala jsem tomu pozornost.

Den před túrou jsem náhodně v kavárně ale zjistila, že v okolí jsou požáry. Následovala asi hodina a půl paniky. Pokud by byla moje trasa zavřená, musela bych si zaplatit taxi na druhou stranu hor, protože vlaky kvůli ohni nejezdily, a měla jsem tam už zabookované ubytování.

Hledala jsem na místních zpravodajských webech, ve facebookových skupinách, na Instagramu a všechno si překládala z bosenštiny. Taky jsem objevila mapu požárů od NASA a naučila se, že ta od Googlu není tak dobře aktualizovaná. Pak mě napadlo najít místní horskou skupinu a napsat jim přímo na WhatsApp. Uklidnili mě: všechno je pod kontrolou, moje trasa je průchozí a hořet tam přestalo už předchozí den.

Neuvěřitelně se mi ulevilo. Udělala jsem nákup, zašla na skvělé jídlo a šla brzo spát.

Táta v bílém Fordu

Odvoz na začátek trasy jsem si domluvila předem díky Facebooku, kde jsem vcelku náhodně našla číslo na řidiče. Napsala jsem mu na WhatsApp. Ten den nemohl, ale dal mi číslo na kamaráda, který mi odvoz za 70 KM (v tu dobu cca 873 CZK) potvrdil. Cesta trvá zhruba půl hodiny a vede po prudkých serpentinách do kopců.

Večer jsem si ještě jednou ověřovala sraz a přišla mi zpráva: „Můj táta přijede na dohodnuté místo v bílém Fordu.“

V 6:45 tam opravdu stál. Dělila nás jazyková bariéra, ale stejně jako většina bosenských řidičů pozitivně reagoval na to, že jsem z Česka. Cestou jsme potkali jiné auto, Jeep, a řidič mi vysvětlil, že to jsou planinari – lidé, kteří taky jdou do hor. Vysadil mě u horské chaty Rujište, odkud se na Prenj většinou vyráží, ukázal mi, kudy mám jít a popřál mi hodně štěstí. Byl moc milý.

Z Rujiště mezi cedulkami s minami

V Rujišti byl ještě cítit dým, ale čím výš jsem stoupala a vzdalovala se, tím víc mizel. Vzduch byl čistý – až na jednu drobnost. Podél cesty stály cedulky upozorňující na výskyt min.

Byla jsem víceméně klidná. V téhle oblasti chodí hodně lidí i zvěře, takže jsem se nebála, že bych vyletěla do povětří, kdybych šlápla půl metru vedle pěšiny. Na trasu jsem si ale dávala moc dobrý pozor.

Cesta vedla příjemným stoupáním a byla relativně dobře značená – stačí sledovat červenou značku na kmenech a kamenech – a to buď klasické proužky, jako známe od nás z Česka, nebo kroužky. Párkrát mi značka na chvíli zmizela, a i když jsem stála na viditelně vyšlapané pěšině, raději jsem si v mapě ověřila, že jdu správně.

Trasa vedla kolem horské chaty Adnan Krlić. Ta je údajně pro veřejnost úplně zamčená, ale přímo u ní je přístupná studna, kde je možné nabrat vodu. Já měla vody dost – 2 l v hydrovaku a 1,5 litru v lahvi. Na prameny se zde nespoléhejte.

Sedlo pod Prevoracem a bosenské Himaláje

Na rozcestí jsem změnila plán. Místo přes Zelenou glavu, kam jsem původně chtěla, jsem šla přes horské sedlo pod vrcholem Prevorac (1 673 m). Zkrátila jsem si trasu a ušetřila výškové metry.

Vystoupala jsem do zhruba 1 645 metrů a přede mnou se otevřel výhled na Prenj. Dechberoucí a dojemný zároveň. Prenji se říká bosenské Himaláje a v tu chvíli jsem úplně chápala proč. Ostré vápencové hřebeny, žádní lidé, jen já a hory.

Pokračovala jsem do údolí a pak dalším mírným stoupáním k chatě Jezerce, kde jsem si dala svačinu a nabrala síly na to, co mě čekalo.

Masakrální sestup do Bijely

Z Jezerců vede sestup, který nemá slitování: 1130 výškových metrů na 8 km dolů do vesnice Bijela. U pomníku v Bijele jsem si nabrala vodu a došla ještě pár kilometrů do Mladeškovićů, kde jsem měla zabookovaný apartmán.

Ajvar na uvítanou

V apartmánu Tinjak mě přivítal starý pan majitel. Anglicky taky neuměl, ale hrozně ochotně mi ukázal celý apartmán i kuchyňku a pak mi přinesl pivo, džus, ovoce a domácí čerstvý ajvar. Lepší konec dne jsem si po takovém sestupu nemohla přát.