Bosna a Hercegovina na vlastní pěst: 10 dní sama

V minulých letech jsem projela Albánii, Severní Makedonii a Černou horu a Kosovo. Logicky mi z toho vyšlo, že bych měla pokračovat do Bosny. Nakonec mě ale v září 2025 zlákala Arménie a Bosnu jsem začala plánovat až na jaře 2026.

Upřímně: plánování bylo náročné. Najít informace o spojení mezi městy, o autobusech do vesnic nebo o tom, jestli vůbec jezdí nějaké maršrutky, je v Bosně fuška. Možná i proto jsem cestu o rok odložila. Nakonec to ale vyšlo – v září 2026 jsem vyrazila na deset dní, sama.

Trasa po dnech

Jedna země, dvě entity

Bosna a Hercegovina není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát z mapy. Skládá se ze dvou entit: převážně srbské Republiky srbské a bosňácko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny. „Bosna“ a „Hercegovina“ v názvu nejsou entity, ale historická území.

Na mé cestě to vypadalo takhle:

• Banja Luka je největší město a centrum Republiky srbské. Nápisy nebo účtenky jsou často psány cyrilicí.
• Jajce leží v historické Bosně a patří do Federace.
• Mostar je hlavním městem historické Hercegoviny a patří taky do Federace.

Hlavu státu tvoří tříčlenné předsednictvo: Bosňák, Chorvat a Srb. Když jsem v září cestovala zemí, probíhala zrovna volební kampaň před říjnovými všeobecnými volbami. Volilo se předsednictvo, státní parlament, parlamenty obou entit, vláda Republiky srbské a v rámci Federace i kantonální shromáždění. Kampaň jsem tak viděla v každé části země zvlášť, na billboardech všude jiné tváře.

Pro turistu to v praxi nic nekomplikuje. Platí se všude stejnou měnou a hranici mezi entitami v krajině nepoznáte. Rozdíl mezi Bosnou a Hercegovinou je ale vidět krásně: zatímco Bosna je zelená, plná lesů a řek, Hercegovina na jihu je sušší a teplejší, s krasem, vinicemi a středomořskou vegetací, a otevírá se k moři. Když jsem jela z Jajce do Mostaru, změnila se krajina za oknem autobusu během pár hodin. Jedno ale zůstávalo všude stejné: srdečnost lidí, které jsem potkala.

Doprava

Tam a zpátky: letěla jsem z Vídně do Banja Luky. Let v 10:45 mi přišel tak akorát, nemusela jsem vstávat extrémně brzo ráno. Zpátky jsem letěla z Tuzly do Bratislavy. Obě letiště obsluhují nízkonákladové lety a ušetří vám cestu přes celou zemi zpátky.

Z letiště v Banja Luce jezdí malý shuttle bus, který čeká před terminálem a za zhruba 40 minut vás doveze na hlavní autobusové nádraží. Zaplatila jsem 12 KM a bylo to tak tak – na mě zbylo poslední sedadlo. Krosna na letišti vyjela rychle, ale fronta na pasovou kontrolu byla šílená.

Mezi městy jsem jezdila dálkovými autobusy. Jízdenku na bus z Banja Luky do Jajce a pak ze Sarajeva do Tuzly jsem kupovala online přes Centrotrans a z Jajce do Mostaru jsem využila Flixbus. Pozor na „vstupenku“ na nástupiště. Hned první ráno v Banja Luce jsem se poučila, že není nad to dorazit na autobusák o půl hodiny dřív. Na nástupiště jsem si k online lístku musela dokoupit ještě speciální lístek, takzvanou peronskou kartu. Třešnička na dortu? Pan řidič, drsná stará škola, nad mým elektronickým lístkem v telefonu jen nespokojeně zakroutil hlavou a znechuceně si povzdechl. V Sarajevu stačil QR kód z online jízdenky a řidič měl i terminál na QR – je dobré s tím počítat. Ještě s jednou věcí na dlouhých trasách počítejte – se zastávkou na cigaretku, kávu a toaletu. To mě naučila už v roce 2022 Albánie, že 20 minut na kávu se vždy najde.

Tip: jízdenku si radši vytiskněte, nebo počítejte s tím, že elektronická nemusí všude potěšit.

Do hor taxíkem přes WhatsApp: na začátek túr autobusy nejezdí. V místních facebookových skupinách (zejména Visit Bosnia & Herzegovina) jsem si našla telefonní čísla na taxikáře, uložila si je a zkusila, jestli mají WhatsApp. Měli skoro všichni. Přes překladač jsem jim bosensky napsala, jestli mají v daný den čas, a domluvila si odvoz brzo ráno: z Mostaru do Rujiště na přechod Prenje a z Konjice do Džepi na cestu do Lukomiru. Cenu jsem měla vždy domluvenou předem.

Ve městech se v Sarajevu a Mostaru hodí aplikace MojTaxi, kterou jsem nakonec nevyužila – po městech jsem chodila pěšky.

Města a vesnice

Banja Luka. Druhé největší město Bosny leží na tyrkysové řece Vrbas. Navštívila jsem pevnost Kastel a centrum. Zaujala mě futuristická věž katedrály svatého Bonaventury, která mezi historickými stavbami vyloženě vyčnívá. A tady jsem v ćevabdžinici Kod Muje s výhledem na řeku ochutnala nejlepší ćevapi (u nás známé jako čevapčiči) celé cesty (viz níže). Nápisy jsou tu často v cyrilici – Banja Luka je centrem Republiky srbské.

Jajce. Cestou z Banja Luky do Mostaru jsem se na půl dne zastavila v Jajci, známém vodopádem přímo uprostřed města. Vystoupala jsem k pevnosti na kopci, navštívila za 4 KM etnografické muzeum a poprvé ochutnala bosenskou kávu přímo z džezvy.

Mostar. Ve městě jsem strávila dva dny. Stari most (UNESCO), starý bazar Kujundžiluk a pozůstatky války, které jsou tu pořád vidět na fasádách domů. Den před túrou jsem tu zjistila, že v okolních lesích hoří – víc v článku o přechodu Prenje.

Konjic. Z Mladeškovićů jsem šla sedm kilometrů pěšky k Titovu bunkru, obří protiatomové skrýši z dob Jugoslávie. Prohlídku je potřeba rezervovat předem a trvá zhruba 80 minut. Objekt je jinak veřejnosti nepřístupný: na bráně si vás odškrtnou a autobusem odvezou ke vchodu. Cena je 40 KM. Pak jsem šla dalších sedm kilometrů do Konjice, kde jsem přespala.

Lukomir. Nejvýše položená a nejodlehlejší vesnice v Bosně leží na hraně kaňonu řeky Rakitnice, ve výšce kolem 1 500 metrů. Kamenné domky se šindelovými střechami vypadají jako ze skanzenu, ale žije se tu dál – jen od jara do podzimu, v zimě vesnici zavalí sníh. Došla jsem sem pěšky z Džepi a strávila noc v guesthousu, kde mě dojala srdečnost domácích. Celý příběh najdete v článku Z Konjice do Lukomiru.

Sarajevo. Tři noci v hlavním městě. Toulání krásnými uličkami Baščaršije, Alej ostřelovačů – hlavní třída, kde za obléhání ve 90. letech stříleli odstřelovači na civilisty. Doporučuji i Národní galerii umění, kterou navrhl český architekt Karel Pařík. Po městě uvidíte i takzvané sarajevské růže: stopy po dopadech granátů na chodníku, vyplněné červenou pryskyřicí na památku obětí.

Tuzla. Poslední zastávka před odletem. Známá Panonskými slanými jezery přímo ve městě. V polovině září tu byl klid. Ochutnala jsem tu ćevap zapečený se sýrem a vychutnala si poslední bosenské pivko na náměstí.

Hory

Bosna pro mě byla hlavně o horách a v nich mě čekaly dva vrcholy cesty, ke každému jsem napsala samostatný článek:

• Přechod pohoří Prenj: z Rujiště do Bijely přes bosenské Himaláje
• Z Konjice do Lukomiru: do nejodlehlejší vesnice v Bosně

Jídlo: každý kraj má svůj ćevap

Bavilo mě, že každá část Bosny má svůj vlastní ćevap. Většinou se podávají v nadýchaném chlebu lepinja s cibulí, ale každý je trochu jiný:

• Banjalucký ćevap mi chutnal nejvíc. Nejsou to jednotlivé válečky, ale jakoby „dlaždice“ masa, hodně šťavnaté.
• Šiš-ćevap v Jajci je kořeněnější maso na špízu, ve stejné lepinji s cibulí.
• Tuzlanský ćevap jsem dostala zapečený se sýrem v mističce a k tomu housku.

A mimo ćevapi:

• Pstruh z Neretvy v Mostaru s vařenými brambory, špenátem a šopským salátem. Příjemná změna po mletém mase, kterého je tu požehnaně.
• Sogan dolma: šťavnaté mleté maso s rýží v cibuli, přelité omáčkou. Chutná jako od babičky.
• Pečené jehněčí v Lukomiru po náročné túře, se salátem, pečenými brambory a sarajevským pivem.
• Bosanski lonac v Sarajevu: poctivý, pomalu dušený kotlík plný masa, hub, zeleniny a silného vývaru s kapkou červeného vína.
• Mućkalica: pomalu dušené maso s pečenými paprikami, podobné našemu guláši, jemně pikantní, se zakysanou smetanou navrch.

Peníze a ceny

Platí se konvertibilními markami (KM). Marka je navázaná na euro a má zhruba poloviční hodnotu, takže jsem počítala marku za zhruba 12,50 Kč. V supermarketech jde platit kartou, ale hotovost se hodí na suvenýry, stánky s pečivem, autobusy a hlavně pro taxikáře.

Ubytování v apartmánech mě za deset nocí vyšlo celkem zhruba na 7 800 Kč. Bookovala jsem předem přes Booking.com, kromě Sarajeva jsem vždy platila hotově ubytovatelům. Za letenky Ryanairem tam a Wizzairem zpět jsem i s odbavenou krosnou dala celkem 2 580 Kč.

Bezpečnost

Jako žena sama jsem se v Bosně cítila úplně bezpečně. Bez problému jsem chodila sama na večeři, kávu i po ulicích, sama jsem jezdila s řidiči. Žádný catcalling, nikdo mě neobtěžoval. Lidé byli milí a hrozně pozitivně reagovali, když zjistili, že jsem Češka a chodím po horách. Taxikář z Konjice mi říkal, že Češi chodí hodně na planine – tím jsme tu proslulí.

Miny: v horách se držte značených a vyšlapaných cest. Na Prenji ani na Bjelašnici jsem se nebála. Jsou to turisticky navštěvované oblasti, kde se navíc pasou koně, dobytek a ovce. Problematičtější jsou podle bosenských zpráv oblasti jinde, například u Trnovo, kde miny komplikovaly i hašení požárů.

Požáry: v suchém období počítejte s tím, že může hořet. Nejrychlejší a nejspolehlivější informace o prostupnosti tras mají místní horské spolky (já si ověřovala stav u PSD Prenj Mostar).

Pastevečtí psi: pokud na Balkáně chodíte po horách, můžete potkat obří pastevecké psy, kteří nekompromisně brání stádo. Mějte pevné nervy, obloukem stádo obejděte a snažte se očima najít baču, na kterého můžete mávnout.

Na závěr

Bosna nabízí mnohem víc, než jsem stihla za deset dní: vodopády Kravica, dervišský klášter v Blagaji, národní parky Una a Sutjeska s nejvyšší horou země Maglićem… Hromadnou dopravou se ale mezi místy nepřesouvá tak snadno a rychle jako autem, a tak jsem musela vybírat. Nevadí mi to. Nesbírám místa, sbírám zážitky. A těch mi Bosna za deset dní dala víc než dost – od ćevapi s výhledem na Vrbas přes ticho Prenje až po slzy při odchodu z Lukomiru. Do Bosny se určitě vrátím.